Hudečková & Zawadská - Kamarádky s respektem

Story č. 22, 18.11.2021

Kdy Kdy jste se coby kolegyně potkaly úplně poprvé?
Valérie: Myslím si, že dřív než v divadle, jsme se setkaly v dabingu.
Martina: A naše první společné divadelní představení byla Druhá kapitola.
Valérie: Režisérem byl Petr Hruška a našimi kolegy pánové David a David. Matásek byl téměř spolužák Martiny a Prachař byl spolužákem mým. Zatímco Martina s Matáskem byli na „učňáku“, já studovala na vyšší odborné. (smích)
Martina: Ano. My „talentovaní“ hráli proti těm „zkostnatělým“, hned to vysvětlím. Já s Davidem Matáskem totiž studovala konzervatoř a David Prachař s Valérii byli z DAMU. A dělilo se to tak i na jevišti, kde byly tzv. obkročné scény. Tedy první, třetí, pátou scénu hráli Valérie s Davidem Prachařem a druhou, čtvrtou, šestou jsem hrála já s Davidem Matáskem. Byla to právě Valérie s Prachařem, kdo ve hře nesl to drama a závažnost situace. No a my s Matáskem jsme si říkali pracovně „čurináři“, protože nám šlo o to, abychom ty dva „závažné“ odlehčili. (smích)
Valérie: Pro mě to v té době bylo nejúžasnější pracovní setkání. Milovala jsem nejen ta naše setkání a představení, ale především zájezdy. Představte si, že přijíždíme hrát třeba do Bruntálu a řídí buď David Matásek, nebo David Prachař. Na sedadle spolujezdce sedím já, Martinka Hudečková vzadu. A protože jsme si nepamatovali, kde je v každém městě kulturní stánek, ve kterém máme vystupovat, tak jsem pokaždé stáhla okénko a svým tehdy nezaměnitelným hlasem (smích) jsem se kolemjdoucího zeptala: „Dobrý den. Prosím vás, kde tady máte divadlo?“ A následně si ze mě zbytek osazenstva v autě dělal dalších čtrnáct dní srandu.
Martina: My jsme si Valinku přehrávali, protože se nám to moc líbilo. Nikdo jiný se z okna nevykláněl a ani nemohl. To byla zkrátka její replika a my se tím pak bavili.

Čím jste si jedna druhou získaly?
Valérie: Martina je jediná kolegyně, která je normální. To se jinak ani nedá říct.
Martina: Mě si Valérie získala tím, že vypadala jako česká verze Claudie Cardinale.
Valérie: To už je hodně dávno. (smích)
Martina: Je, Valinko, je. Asi jsem trochu povrchní. (smích) Vůbec jsem nedbala na to, jak hraje. Zkrátka se mi hrozně líbila. Ne, teď vážně. Já narážím na to, že jsem tehdy viděla krásný film Kouzelné dobrodružství, ve kterém Valérie hrála s Davidem Prachařem. Ten film mě velmi oslovil a moc se mi líbilo, jak v něm Valérie vypadá a říkala jsem si: „Ta paní Zawadská je ale strašně podobná Claudii Cardinale.“

Jak jste se sbližovaly?
Valérie: Zkoušení představení Druhá kapitola začalo tím, že pánové Prachař a Matásek měli spoustu práce a my naopak spoustu času. Takže jsme zkoušely až „na dřeň“.
Martina: Zkoušely jsme pořád a pořád, takže jsme si rozuměly víc a víc. Rozhodně ale nemůžu říct, že bychom si s Valérií nějak lezly do života. Během prázdnin se třeba nenutíme ke vzájemným návštěvám na našich chalupách. Já vždycky říkám, že je velký rozdíl mít rádoby kamarádky a vynikající kolegyně. To je zcela jiná disciplína a já bych některé rádoby kamarádky za vynikající kolegyně strašně ráda vyměnila.

Obě působíte velmi energicky. Dostanete se jedna přes druhou ke slovu?
Martina: Tak to jsem zvědavá, co řekne Vali, ale já bych řekla, že je to „fifty:fifty“.
Valérie: S tím souhlasím. My když mluvíme, tak je to k práci. Teď Martino neposlouchej, ale já jsem si Martinu do představení Kočičí hra, kterou spolu aktuálně hrajeme, vyžádala. A věděla jsem naprosto přesně proč. Tohle je totiž ženská, které to myslí! A myslí jí to tak, že v divadle nemyslí na sebe. Jak řekl ruský divadelní režisér Stanislavskij: „Nemiluj sebe v divadle, ale divadlo v sobě.“ Tak přesně to je paní Hudečková.

Že se podržíte na jevišti, je tedy zřejmé. A co mimo něj?
Martina: Snažím se. Člověk je samozřejmě velmi často zahlcen vlastními problémy a já si kolikrát říkám: „No to je pěkné, že máš problémy, ale podívej, Valérie je dneska úplně bílá. Asi jí není dobře.“ Takže se snažím, ale jestli mi to vždy vyjde, tím si jistá nejsem.
Valérie: V mém případě je to těžká otázka, protože Martina má dobrou náladu vždycky. Stejně tak je vždy při věci, ať je jí špatně, nebo dobře. A tím se zase dostávám k práci. My si opravdu nelezeme do osobního a soukromého života. Ale víme o sobě.

Jste zkrátka divadelní přítelkyně.
Valérie: Ano. A není třeba řešit věci typu: „Ten tvůj si teď zlomil nohu, co budeš dělat“?
Martina: Ne vždy je život zalit růžovým světlem červánků. Někdy je život dramatický a v takových chvílích si tu a tam „ucedíme“, v čem je kámen úrazu.
Valérie: Díky tomu pak víme, že ta druhá není úplně v pohodě a podvědomě s tím pracujeme. Nebudu přece kolegyni na zkouškách „prudit“, když vím, že má nějaký problém.

V čem je pro vás ta druhá inspirativní?
Martina: Pro mě je Valérie inspirativní v práci.
Valérie: Přesně to jsem chtěla říct o Martině. Teď mi to vzala z pusy.

Jste životní optimistky?
Valérie: Přestože žiju s pesimistou, tak jsem zaplaťpánbůh optimistka.
Martina: Já mám místo tváře veselý český knedlík a díky tomu působím zcestně. Spousta lidí si o mně myslí, že jsem velký optimista. Ale já jsem skeptik maskovaný za optimistu.
Valérie: A to tak dobře, že to nikdo, ale opravdu nikdo z jejího okolí nepozná.
Martina: U nás je to tak.. Vali, do které by to nikdo neřekl, je skrytý silný optimista. A do mě, by zase nikdo neřekl, že jsem tajný skeptik.

Valérie už zmínila Kočičí hru, ve které spolu hrajete. Ovšem laťka je v tomto případě velmi vysoko.
Martina: My do ní šly s určitým svázáním nohou. Představení s paní Danou Medřickou a Vlastou Fabiánovou v hlavních rolích je pro českou divadelní obec tak legendární, že přijmout tyto role, bylo těžké.
Valérie: Občas se našel zdvižený ukazováček typu: „Ty si dovolíš něco takového po těchto dvou dámách, zahrát“?
Martina: To je sice pravda, ale když se nad tím zamyslíte, je to už čtyřicet let, co byla v Národním divadle její derniéra. To znamená, že minimálně dvě generace po nás už to neznají. A proč toto téma nechat u ledu jen kvůli tomu, že si to někdo pamatuje?
Valérie: Já měla dokonce to štěstí, že jsem seděla v první řadě při čtyřsté repríze Kočičí hry v roce 1982 v Národním divadle. Vzhledem k tomu, že derniéra byla při čtyřstém třetím představení, viděla jsem absolutně vybroušený diamant.

Vy jste se původně zdráhala tuto roli přijmout. Z úcty, respektu?
Valérie: První, co mě napadlo bylo: „Já si to nemůžu dovolit“. A režisér Petr Míka spolu s Martinou mi řekli: „Proč ne?“ A pak jsem si uvědomila všechno to, co před chvílí Martina řekla. Proto jsou přece ty hry napsané, aby se hrály dál.
Martina: Nás na tom představení také malinko rajcovala ta představa, že jsme obě vešly ve známost jiným typem rolí, než jsou naše hrdinky. Tak jsme si říkaly, že by bylo vzrušující, to zkusit.

Naplnila se vaše očekávání?
Martina: Ano. A jsem za to ráda. Já hraju už léta divadlo, kde se ode mě očekává, že vejdu na jeviště a pobavím. A to teď nemyslím nijak pejorativně. Je to velmi těžký úkol. Tak jsem si říkala, že by bylo nádherné, jednou přijít a nevyvolat salvu smíchu. To, že v Kočičí hře přijedu na invalidním vozíku ověšená berlemi, byla přesně má představa.
Valérie: Je pravda Martino, že když tě přitlačí na invalidním vozíku ověšenou berlemi, tak v sále skutečně výbuch smíchu nezazní.
Martina: Teď si musím trochu smlsnout na své kolegyni, promiň Valérie. Ale když mě Vali viděla poprvé vjíždět na jeviště na invalidním vozíku, tak měla asi pětiminutový výbuch smíchu. A já si říkala: „Ano Valérie, pobav se a prožij si to teď, protože bude hůř“. (smích)

Byla Kočičí hra jednou z těch, které jste si toužily zahrát?
Valérie: Já neměla žádný sen. A ani nemám. Chci dělat dobře svojí práci. Na některou se člověk cítí a na některou ne. Kdyby mi to někdo nabídl v pětačtyřiceti, řekla bych mu, že jsem do toho ještě nedorostla. Teď netvrdím, že jsem do toho dorostla, ale mohla jsem to zkusit.
Martina: Já jsem to dokonce coby velmi mladá v nějakém svém rozhovoru uvedla. Možná by se to dokonce i dalo dohledat.

Nacházíte v postavách, které hrajete něco z vás? Prožitky, pocity...
Valérie: Někdy si člověk na jevišti může splnit to, co mu v jeho životě chybí. A někdy z toho jeviště čerpá to, co mu v životě chybí. Dej, ale i ber. Ber a dávej.
Martina: V této hře je citu navrstveno tolik, že by člověk musel být snad robot, kdyby si v tom něco nenašel. Já mám sestru a některé promluvy k Valérii, coby Erži, jsem si tak trochu naroubovala na svůj život. Zcela klíčová pro mou roli je věta: „Vždycky jsem věděla, že moje sestra je silnější než já“. A já už vím, kdy se na toto představení půjde podívat má sestra a trošku se bojím, že se přes tuhle větu nedostanu. (smích) Takže i když Valérie a má sestra jsou úplně jiné, na jevišti jsou chvíle, kdy mi to trošku splývá.

Kočičí hru má na programu Divadlo Bez hranic. Jakou atmosféru má tato inscenace v komorním divadle, kde máte publikum na dosah?
Valérie: My s touto hrou také hostujeme. Už jsme ji hráli i na velkém jevišti a hrozně si to užívali. Já byla malinko překvapená a zároveň potěšená, že to, co se velmi intimně nazkoušelo na malém prostoru, lze přenést i do větších prostor.
Martina: Jestli hrajeme na malé, nebo velké scéně, je pro mě stejné. Ale je pravda, že v Divadle Bez hranic vjíždím na konci hry ze svého vyvýšeného a trochu odosobněného místa do prostoru, ve kterém se celou dobu pohybuje Valérie. Ten její prostor je přibližně metr a půl od první řady. A to finále je skutečná zátěžovka. Tam se ocitám v „pekle autenticity“, kterému je Valérie vystavena celé představení. Najednou jsem zaskočená, protože tam nejde ošidit nic.
Valérie: A je zaskočená tak nádherně, že i kdyby nepohnula očima, obličejem, rukama, či celým těle, tak ona tam je.
Martina: Konec představení mi občas vžene slzy do očí. A pro ty, co slzy vidí, je to strašně silný zážitek. Což neznamená, že když hraju na patnáct metrů, tak jsou slzy k ničemu.
Valérie: Diváci je cítí i na patnáct metrů! Protože to je tak skvostně napsané a zároveň zcela neskromně řečeno, tak dobře odehrané, drahá kolegyně, že s tím se nedá nic dělat. „Když máš talent, tak se neubráníš,“ řekl mi kdysi jeden kolega. (smích)

Co je specifickým znakem této hry?
Martina: My spolu během představení hovoříme, ale nesmíme se na sebe dívat. Nemluvíme spolu „face to face“. Můžeme se k sobě klidně přimáčknout, ale do očí se prvně podíváme až v posledním obrazu. Tohle jsem nikdy nezažila, že bych s někým velmi intimně rozmlouvala, ale přitom se mu nekoukala do očí.
Valérie: V tu chvíli má Martina slzičky.
Martina: A já si říkám: „S tím si poraď, Zawadská.“ (smích)

Na konec jsem vybrala citaci hlavní hrdinky Kočičí hry, Erži: „Kdybych měla začít znovu, nežila bych jinak... Byl to krásný život...“
Martina: Ano, je to nádherné pokaždé, když to Valérie říká. A nádherné je to proto, že pro postavu Gízy, kterou hraju, je to nepoužitelné heslo, protože to tak nemá a necítí. Ale já jako Martina to tak mám.
Valérie: A to je tedy tečka! Krásná.