Oficiální webové stránky Valérie Zawadské.

Moje nejtěžší období.

(příloha časopisu Aha! Láska, sex & peníze č. 8, pátek 10.listopadu 2006)

Když nic nečekáte, něco dostanete.

Klikni pro větší obrázek v novém okně.

Na každý rozhovor s herečkou Valérií Zawadskou (48) se těším. Povídat si s někým a nasávat od něj nenásilné životní moudro je strašně příjemné. Herečka měla ten den zvláštní náladu. Chvíli smutnou, chvíli byla v euforii z věcí příštích.

Začněme tou euforií. Co ji vyvolalo?
Dostala jsem velkou chuť pro sebe něco udělat. Tak jsem se stala patronkou půlroční akce, během níž budou chodit různé známé osobnosti, mezi nimi i já, cvičit a rehabilitovat do pražského studia Kompliment. Před devíti a půl lety jsem v tomtéž studiu, které se ale tenkrát jmenovalo jinak, absolvovala tříměsíční cvičení na speciálních přístrojích a různých zařízeních. Od té doby jich tu přibylo pár nových.

Například takový skafandr, který si na sebe obléknete, a necháte si masírovat břicho, boky a hýždě snad čtyřmi sty přísavkami v něm zabudovanými. Nebo vám obléknou takovou gumovou sukničku, na kterou navazuje stroj, v němž máte uzavřenou spodní část těla. Vy jdete na pásu, při tom sledujete rychlost, tepovou frekvenci a tak dál. Zrovna včera jsem si ve studiu dvě hodinky zacvičila a dostala se do úžasné nálady. S majitelkou studia se známe skoro deset let. Potkaly jsme se 7. 1. 1997 v 10 hodin 7 minut ve vysílání historicky první Prima jízdy. Od té doby se průběžně vídáme. Já si z nepochopitelných důvodů pamatuju některá data a tohle je jedno z nich. Ale co mě k tomu cvičení přimělo. Motivovalo mě to, že jsem dostala zajímavou filmovou nabídku. A protože v tom filmu chci dobře vypadat, ale chci dobře vypadat i v seriálu Rodinná pouta, tak jsem se do toho pustila. Jakmile mám motiv, nic pro mě není nemožné.

Teď máte za sebou dvě hodiny dabingu. Jakou postavu jste namlouvala?
Když mě do dabingu vezla režisérka Hanka Krtičková, která mě zná už léta, tak mi říkala: »Je to zajímavá postava, taková ženská jako ty«. A tím myslela přesně to, jak dneska vypadám, že jsem nenalíčená, nenačesaná a oblečená v mikině ze sekáče. A pak dodala. »Ale budeš u toho brečet«. A měla pravdu. Dabovala jsem ženu alkoholičku, která žije s třináctiletým synem. Dělá masérku a těm svým klientům možná i společnici. Jednou se dostane k bohatému muži, kde se její syn skamarádí s jeho vnukem. Ale stane se tragédie, vnuk jejího syna zmlátí a znásilní. Ta role je »krásná«, ale téma strašlivé. Navíc jsem se ještě dozvěděla, že tragédie, o které jsem četla nedávno v novinách, kdy motorkář srazil sedmiletého chlapečka, se týká někoho, koho znám. Obojí mě přemohlo. Jakékoliv neštěstí si okamžitě vztahuju na své kluky. To asi dělá každá máma. Kdykoliv čtu nebo slyším o nějaké psychickém nebo fyzickém týrání dětí, ničí mě ta bezmoc. Ale dost už o tom, to je moc smutné téma na hodně dlouhé povídání.

Máte specifický a krásný hlas, který dabingoví režiséři rádi vyhledávají. Je pravda, že jej »přiživujete« cigaretami?
Ale fuj, to taky není moc příjemné téma. Nechci mluvit o zlozvyku. Vím, že je to hnusný a odporný a stojí mě to peníze, ale nedá se nic dělat. Jsem zkrátka kuřák.

Zkoušela jste někdy přestat?
O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Ale samozřejmě jsem se s cigaretami rozloučila v těhotenství. Lépe řečeno výrazně jsem je omezila.

Chtěla jste mít někdy líbezný hlásek a být něžná slečna?
Ne, v dospívání jsem byla naprosto srovnaná se svými 76 kily. Vždycky jsem chtěla být jako táta, umět fyzicky makat. Nevím proč. Naši oba dva těžce pracovali, na horách byl život těžký. Ale vybavuje se mi jedna vzpomínka. Bylo mi dvanáct, když jsem hrála svou první divadelní roli - krále v pohádce Sůl nad zlato. Na okamžik mě zamrzelo, že ostatní holčičky můžou mít namalované tvářičky a nakulmované vlásky a mají šperky a sluší jim to, a já mám hnusné nalepené vousy. Ale zase jsem byla dobrá.

Nechtěla jste mezi ostatní děti víc zapadnout?
Nepřemýšlela jsem o tom. Žila jsem si ve svém světě. Zase mi naskočila vzpomínka – máma a knížky. Jsem moc ovlivněná literaturou. Žili jsme chudým vesnickým životem, který tvořila hlavně dřina a práce kolem baráku. Nad knihami jsem snila o tom, že budu krasojezdkyně, Indiánka, že budu zdolávat nějaké velké překážky. Ty sny jsem zdědila po mámě. Ona byla z patnácti dětí a měla další čtyři nevlastní sourozence. Chtěla studovat, ale její rodiče si to nemohli dovolit, tak utíkala ke knížkám. I já moc ráda čtu a dodneška se k některým knížkám znovu a znovu vracím.

Vychováváte syny podobně nebo jste máma, která jim všechno dopřeje?
Moje profese je jiná, na kluky mám víc času a jsem úzkostlivější. Ale naštěstí mám svého muže Romana, který tohle všechno vyrovnává. Zase jsem si vzpomněla na jednu příhodu: Nedávno Roman se sousedem pokládali na chalupě plovoucí podlahu. Jedenáctiletý Honzík jim hodně pomáhal. Vlastně ji pokládal se sousedem on, Roman spíš řezal ty desky. Já jsem nosila svačiny a pití a náležitě chválila. Roman klukům říkává: »Kluci, dobře se učte, kopat krumpáčem můžete jít kdykoliv«. Když večer v půl deváté s podlahou skončili, Honzík naprosto upřímně a unaveně prohlásil: »Maminko, už vím, co je práce. Já se budu radši učit«. Zapsala jsem si tu větu do kalendáře. Kdyby náhodou zapomněl. Zrovna dneska v šest ráno, když jsem vstávala, abych kluky vypravila do školy, mi na ní padly oči.

Proč vstáváte tak brzo? Kluci mají daleko školu?
Ne, ale já potřebuju mít ráno klid nejen na to, abych je do školy vypravila, ale abych si sedla, dala kafíčko s mlíčkem, přečetla včerejší noviny, vyluštila křížovku, dala si tu nezbytnou cigaretu a promyslela, co budu vařit, kam s kluky půjdeme po škole a tak. To je pro mě důležitý rituál. Někdo má tuhle hodinu soustředění před spaním, to já padám do postele jako mrtvola.

Na takovou hodinku relaxace a přemýšlení je nejlepší vana.
Devatenáct a půl roku jsem bydlela v bytě čtvrté kategorie a myla se v lavóru, sprchu jsem si dávala jen v divadle. Když jsme se přestěhovali na sídliště, byla jsem šílená radostí, že budu mít konečně vanu. Za těch devět let, co tu bydlíme, jsem si ji napustila asi třikrát. Nemám na to čas, raději si dám tu sprchu. Ale stačí mi jenom to vědomí, že vanu mám, že si do ní můžu kdykoliv vlézt.

Dá se to vztáhnout i na něco jiného?
Asi před sedmnácti lety jsem dostala nabídku dabovat film Tenkrát na Západě a k tomu roli v Králi Learovi. Abych si ty filmy mohla nahrát, šla jsem si koupit televizi a video. Roman má přesně vedenou filmotéku s mými filmy a dabingy i některými divadelními představeními. Vím, že mi stačí kdykoliv sáhnout a některý z nich si vybrat a pustit. Ale opět mi stačí to vědomí, že můžu, nikdy to neudělám, nemám na to čas. Nebo mi to připadá zbytečné. Třeba jako líčit se, když jdu do dabingu.

Kdybyste ten čas měla, který váš film byste si pustila?
Mám ráda film Lev s bílou hřívou a Krávu. A pak televizní inscenaci Hřbitov pro cizince. Ale bylo by jich víc.

Bylo období, kdy byste ani za nic nešla ven nenalíčená? Ani do dabingu?
Ne. Ale měla jsem období, kdy jsem chodila až přelíčená. Bavilo mě vybočovat, být jiná. Dělala jsem leccos, abych byla nápadná. Nosila jsem černé pánské klobouky, minisukně, hluboké výstřihy, dlouhý plášť, všechno zásadně v černé barvě, k tomu vysoké podpatky a spoustu stříbrných řetězů na krku. Ženská vždycky udělá nějaký zásadní obrat ve svém životě, když má motiv. Změní šatník, začne nosit náušnice.

Nebo si koupí nějakou hodně drahou věc? Udělala jste to někdy?

Naskočily mi mé pětatřicátiny. V té době jsem prožívala složité období, neměla žádného přítele a měla pocit, že už je všechno pasé, že zůstanu bezdětná a navždycky sama. Byla jsem odkázaná sama na sebe, nikdo mi s ničím nepomáhal. Zase mě napadá můj oblíbený citát: »Člověk je sám, sám se narodí, sám taky zemře. Všechno ostatní jsou jenom pentle«. To je z Dekameronu, který jsme hráli v Rokoku. A protože v tu chvíli vedle mě nebyl nikdo, kdo by mi udělal radost, udělala jsem si ji sama. Koupila jsem si vysoké hnědorezavé kožené kozačky nad kolena. Poprvé v životě neměly třinácticentimetrový podpatek. A poprvé a asi i naposledy mě boty stály 4800 korun. Tenkrát to bylo strašně moc peněz. Byla jsem pozvaná na jednu premiéru do pardubického divadla. Jak večer postupoval, někteří kolegové se rozhodli pít z dámských střevíčků. Já žádný neměla, tak jsem dovolila naplnit tuto vysokou botu šampaňským. Tím dostala krásnou patinu, ale zároveň se trochu znehodnotila. Aby boty vypadaly stejně, musela jsem obětovat i druhou. Měla jsem je asi šest let a pak je vyhodila. Dneska mi takhle drahá radost připadá zbytečná, ale v tu chvíli pro mě měla smysl.

Kdy naposledy jste si naopak udělala radost maličkostí?
Před týdnem mi přišel dopis v bublinkové obálce od jedné paní, která mi poslala sedm malých slonů. K nim dopis, že mě zdraví, že se stěhuje, ona slony na rozdíl ode mě nesbírá, tak mi je posílá. Prostě Čisté radosti mého života od Jana Šmída. Znáte tu knížku? Nedávno jsem měla volno, kluci byli na chalupě a já si uspořádala knihovnu. Takže vím přesně, kde mám Havla, Hrabala, Fulghuma, Ivanku Devátou, detektivky i svou milovanou poezii. Tím jsem si nedávno udělala radost.

Jak dlouho trvalo složité období, o kterém jste mluvila?
To období trvalo od mých dvaatřiceti let do pětatřiceti a půl, než jsem potkala Romana. Měla jsem pocit, že už se nikdy nedostanu na výsluní. Dneska vím, že všecka sláva je polní tráva, že má smysl všechno jiného než se pinožit za kariérou...Bože, já tak kecám, ale snad mi rozumíte, jak to myslím... Byla jsem na dně, ale přátelé mě z toho vytáhli. Vzpomínám si, že v tu dobu Simona Stašová porodila staršího syna Marka a hučela do mě: »Pořiď si dítě, nebuď blbá, uvidíš, jak ti to bude hrát, to je úplně o něčem jiným«. Já se ale bála mít dítě s vědomím, že na ně budu sama. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že velkou rodinu, po které jsem toužila, asi mít nebudu. A z čistého nebe mi spadl Roman. Tak jsem si řekla, že věci zřejmě takhle fungují. Když nic nečekáte, něčeho se vám dostane.

Dotazník:

Dala byste si zkrášlit intimní místa tetováním nebo piercingem?
   Ne, stačí mi dírky v uších.
Věříte na platonické přátelství mezi mužem a ženou?
   Málokdo asi odpoví ano, já přesto ano napíšu. Protože věřím.
Vyzkoušela jste už sex v přírodě, nebo třeba v letadle?
   Vždycky je něco poprvé a zvědavost je dle mého mínění základní lidská vlastnost. Když se dva domluví a nejedná se o násilí, proč ne.
Kolikrát v životě jste dostala košem?
   Počítat nebudu, ale vždycky jsem si řekla“Ty chudáku, nevíš o co přicházíš!“ A bylo mi líp. . .
Jaký nejdražší dárek jste darovala?
   Sebe. Pod stromeček mámě, když jsem byla v angažmá v Chebu a neměla jsem na dárky. To byla namyšlenost, co? Ale vánoce to byly nádherné.
Kolik máte momentálně v peněžence?
   Vždycky menší obnos. A málokdy to vím přesně.
Byla jste někdy úplně na mizině?
   Fyzicky i psychicky mnohokrát, a když nebyly peníze, tak jsem si půjčila.
Platíte svoje dluhy?
   Nemám dluhy ráda, ale někdy není zbytí. Pak se snažím dodržet domluvený termín vrácení.
Uvažovala jste někdy o sebevraždě?
   Ta myšlenka prochází hlavou asi každému, ale vždycky jsem našla důvod, proč tady být.
Kolik hodin spánku vám stačí, abyste normálně fungovala?
   Stačí i hodina, ale raději mám vyšší číslo. Tak 6 až 7 hodin by mohlo stačit.
Darovala byste po smrti své orgány?
   Ano, ale budu to muset asi napsat do závěti, že?

Jablečné taštičky Valérie Zawadské
Z rozhovoru s Valérií Zawadskou odcházím sice příjemně naladěná a upovídaná, ale ten pocit postupně přebije trocha nervozity. Jak tu spoustu myšlenek uspořádat do formy otázka a odpověď? Při hovoru jsme se dostaly i k receptu. To když Valérii zavolala sestra Anička a chtěla se ujistit, že správně připravuje jablečné taštičky. Jak? Takhle:
Kostku Hery, tvarohu (250g) a hladkou mouku (aby se těsto nelepilo) zpracujete do těsta, které necháte v lednici odležet. Vyválíte ho a vykrájíte z něj kolečka nebo čtverečky. Ty naplníte najemno nastrouhanými jablky oslazenými skořicovým cukrem. Zabalíte je do taštiček a pečete 10 minut na 180°C. Ještě horké je obalíte v moučkovém cukru s vanilkou.

- Monika Seidlová -

Foto Marie Votavová

www.ahaonline.cz

Zavřít okno.

Copyright © Valérie & R K K, Design by R K K.