Oficiální webové stránky Valérie Zawadské.

Létání s Valérii Zawadskou.

(časopis ČT+, leden/únor 2008)

„Prostřednictvím dokumentárních rekonstrukcí jsem se s katastrofami seznámila blíže v podstatě poprvé. Některé příběhy a výpovědi svědků mě natolik zasáhnou, že se rozbrečím a musím dokonce poprosit o přerušení natáčení a jít se vyplakat a vysmrkat, aby se mohlo pokračovat,“ říká Valérie Zawadská, jejíž hlas je průvodcem v dokumentárním cyklu Letecké katastrofy.

Jinak se v letadle nebojím, a dokonce mě neodradily ani ty rekonstrukce. Stoprocentně ale vím, že bych nikdy nechtěla lítat jako Ikaros.

V životě jsem toho ale zas tak moc nenalétala. Své lety bych mohla spočítat vlastně na prstech jedné ruky.“

Kdy jste seděla v letadle poprvé?
V sedmnácti letech, mohl se psát rok 1975. Maminka chtěla, abychom se sestrou všechno poznaly, a tak nám tehdy zaplatila letecký zájezd do Bulharska. Tenkrát mi vůbec nedocházelo, že by se třeba mohlo něco stát.

Nelákalo by vás podívat se za kapitánem do kabiny?
Představte si, že i tuhle zkušenost už mám za sebou. Někdy ve druhém ročníku na DAMU jsem jela s profesorkou uměleckého přednesu Janou Andresíkovou na mezinárodní recitační soutěž do Petrohradu. Jana byla v té době hodně populární, seznámila se s kapitánem a ten nás pozval do kabiny. Dnes, v době nejrůznějších teroristických útoků, už by se nám to asi nepovedlo.

Zažila jste v letadle nějaké pořádné vzrušení?
Kromě tohoto vzrušujícího pobytu v kabině letadla jsem si na dětském dnu ve Skutči u Pardubic vychutnala vyhlídkový let nad Pardubicemi. Seděla jsem vedle pilota a byl to úžasný zážitek. Dokonce jsem si mohla zkusit na chvíli řídit malé osobní letadlo pro čtyři osoby. Zhoupnul se mi žaludek, ale taky jsem si velice dobře uvědomila, jak je důležité mít v této profesi citlivou ruku. Pak už jsem se radši zase jen kochala krajinou.

A co nějaká úsměvná historka z letadla?
Když jsem poprvé letěla se svým malým synem, kterému bylo tehdy dva a půl roku, tak mi dlouho trvalo, než jsem ho přemluvila, aby se nebál na záchod. Přesvědčila jsem ho až poté, když viděl, že další čtyři holčičky taky chodí na onu místnost a ve zdraví se vracejí zpět. Pravděpodobně už tenkrát v jeho dětském mozečku vrtala otázka, kam v letadle mizí ten

ten lidský odpad (smích).

Potkala vás na letišti nějaká prekérní situace?
Před dvanácti lety, když se mi narodil syn, jsem si na muži vydyndala týdenní dovolenou v Řecku a na poslední chvíli si koupila zájezd. Na letiště jsem přijela o půlnoci, let měl startovat asi za dvacet minut. V klidu jsem si dala ještě panáka, abych se před letem náležitě uklidnila, a vyrazila k odbavovací přepážce. Tam mi sdělili, že mám neplatný pas. Začaly mi stříkat slzy a nemohla jsem pochopit, jak je to možné. Naštěstí mi tenkrát cestovka vyšla vstříc a letěla jsem o čtrnáct dní později. Cestou z letiště domů jsem usilovně plakala a muž se nestačil divit, proč nejsem v Řecku. Od té doby vím, že si mám pečlivě pročítat všechny dokumenty, které podepisuji, a sledovat platnost dokladů.

Co byste doporučila lidem, kteří se bojí létat?
Myslím, že každému v takovéhle situaci může pomoct něco jiného. Ti, kteří se opravdu usilovně bojí, ať nelítají. Vždyť máme i jiné způsoby dopravy.

Co vám dabing po letech ve studiích dává?
Mám svou práci ráda. Měla jsem období, kdy jsem deset let převážně dabovala a musím říct, že mě dabing pořád nesmírně baví a naplňuje, zvlášť když se jedná o hezký film s úžasnými hereckými výkony. V takovém případě vás ta práce nejen obohatí vnitřně, ale ještě můžete něco okouknout z kuchyně zahraničních hereček. Když se dabují seriály, které jsem si sama pro sebe pojmenovala „venezuelské mexikálie“, může být práce i zábavná, ale někdy taky velice únavná. V tomto případě jde často o to, rychle a efektivně odvést práci podle svého nejlepšího svědomí.

V čem je pro vás rozdíl mezi klasickým dabingem a namlouváním komentářů třeba k Leteckým katastrofám?
U komentáře jde především o to, aby byl smysluplný a srozumitelný na první poslech. Věta může mít i deset řádků, ale je důležité, aby se posluchač neztratil ve sdělovaných věcech. Zatímco při dabingu musí člověk nějak uchopit svou figuru a měl by ji vést od začátku až do konce v určité kontinuitě, komentář by měl nezúčastněným, citově nezabarveným hlasem srozumitelně sdělit obsah zprávy.

Čím by podle vás rekonstrukce katastrof mohly oslovit televizní diváky?
Přinejmenším tím, že si lidé uvědomí, že nejsou nesmrtelní. Když to řeknu hodně nadneseně.

Změnil se váš pohled na létání od doby, kdy k nim namlouváte komentáře?
Četla jsem, že podle statistik je mnohem větší pravděpodobnost, že se vybouráte v autě, než že havarujete letadlem. Pesimista si samozřejmě myslí, že může patřit mezi to jedno procento obětí. Optimista si myslí opak. Já jsem naštěstí spíš optimista.

Text Jiří Nedvídek
Foto Jana Pertáková, Mario Guerra

www.ceskatelevize.cz

Zavřít okno.