Jsem bylinková, mám takovou utkvělou představu, že naše babičky naprosto přesně věděly, co dělají, když si vařily čaj z kopřiv, a ty kopřivy používaly nejenom dovnitř, ale třeba i na vlasy. Věděly naprosto přesně, proč suší lipové květy a pampelišky. Máma žila na severní Moravě, pěstovala měsíček lékařský a dělala si sama ze sádla a z květů měsíčku skvělé krémy.

Zřejmě tisíckrát zdravější než moderní kosmetika.

Samozřejmě. Jednou měla na obličeji pleťovou masku z mrkve. Říkám: Proboha, kdes to vyčetla? Pleťová maska z mrkve! Řekla: Budu opálená, ještě než sluníčko vyleze. A měla pravdu. Vždyť dneska kupujeme drahé krémy, abychom byly takzvaně opálené a in. A ona stačí mrkev.

A je levnější.

Podstatně levnější. Já třeba na obličej používám vyškvařené sádlo. To vám řekne každý dermatolog, že základy všech krémů jsou vlastně z vepřového sádla. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se k bylinkám trošku propracovala, nejsem jaksi... pomozte mi s tím slovem...

Fanatik?

Nejsem žádný fanatik, ale když si nevím rady a když na mě to zdravíčko udělá Tytyty! tak přijdou kopřivový kúry a samozřejmě ráno vitamínky. Mně nedělá problém sníst syrový citrón.

Silná žena.

Jo, to jo. Pravda, člověk se u toho strašně šklebí, ale mně to nevadí. Vzpomínám si, že máma - teď už to bude šest let, co je po smrti - když se dověděla, že má rakovinu lymfatických žláz, tak svýho druhýho muže vždycky vyhnala na kopec, tam nasekal tunu kopřiv, dal do vany, spařil horkou vodou a v tom se máma koupala. Bohužel to nepomohlo.

Jaké bylo vaše moravské dětství?

Vyrůstala jsem v Jeseníkách. Milovala jsem běhání po kopcích a skákání po velkých kamenech v řece. Ale nehrála jsem si na Nšo-či nebo na Rybanu, v žádném případě, i když jsem měla dlouhé vlasy. Ani jsem nebyla Vinnetou nebo Old Shatterhand. Byla jsem vždycky Sam Hawkins. Ten je nejlepší. Já klukům čtu před spaním, Vinnetoua jsme četli a Sam Hawkins je jejich nejoblíbenější figurka, protože je prostě takovej lidskej.

Často klukům čtete?

Já to mám ráda, protože je to taková ta chvilka, kdy víte, že je máte. Že jsou. Že teď jsou. Teď jsme spolu. Mám to hrozně ráda. I když mě už bolí v krku večer kolikrát. Samozřejmě milujeme Harryho Pottera. Starší kluk si to už přečte sám, čte od první třídy. Náruživý čtenář. Teď mu bude jedenáct. A teď konečně se do knížky pustil i ten mladší, je ve druhé třídě.

U nás v Loučné nad Desnou byl dokonce i úžasný dixielandový orchestr Old Time Jazz Band Loučná. Malá vesnička, ale se dvěma divadelními spolky. Pak vznikl dětský, byla jsem spoluzakladatelkou. Původně jsme měli hrát s maňásky, ale mě to nebavilo za tím paravánem, tak jsem přesvědčila pana režiséra, že se musíme ukázat lidem. Takže něco ve mně tam bylo jako v koze, chtěla jsem se předvádět. Odmala jsme měly se ségrou předplatné v divadle, takže jsem prostě byla zamilovaná do lidí, kteří stáli na tom jevišti. Když jsem chodila do druháku na gympl, přišel tam Jiří Ciesler. Režíroval v Šumperku Charleyho tetu a přišli si k nám vybrat pár holek, které by tam obstaraly křoví.

A vybrali vás.

Mě bohužel nevybrali, protože jsem měla sedmdesát šest kilo živé váhy. Řekla jsem si: Nevybrali jste mě? Natruc půjdu na školu a bude ze mě herečka! No a taky jsem se zamilovala do šumperského herce.

To byla první láska?

Kdepak. První byla určitě už ve školce.

A druhá?

V šesté třídě. Dostala jsem za vysvědčení s vyznamenáním kolo. Favorit, řídítka berany. Byla jsem šťastná jak blecha. Jezdila jsem si po té dědině, a pak jsem se se svou první láskou srazila na mostě. Z kola osma, nikomu se nic nestalo, ale láska skončila. Pak jsem chodila na brigády trhat rybíz a jahody a vydělala jsem si na další kolo. Tehdy jsem ještě měla vyznamenání. Horší už to bylo u maturity, protože to jsem začala jezdit po recitačních soutěžích a divadelních festivalech, tak jsem to trošku flákala. Dneska už to můžu říct: občanská výchova za dvě, ruština za dvě, čeština za jedna, ale dějepis málem za pět.

Až tak velká katastrofa?

Ale náš třídní profesor byl skvostný. Předsedkyně poroty byla zrovna na prvním ranním kafi, on se ke mně přitočil a řekl: Tak řekni aspoň, že 1620 byla bitva na Bílé hoře. Tak jsem to pak řekla. A pan profesor prohlásil: Vzhledem k tomu, že jsi celé čtyři roky měla z dějepisu čtyřku, tak ti dám z maturity taky čtyřku, abys nemusela dělat reparát.

Tak sláva, nakonec jste dostala pěknou čtyřku.

Dneska už to říct můžu, ale je to hrozný. Ačkoliv neměly bychom to tam psát, neměla bych dávat svým synům takový špatný příklad.

Vaši synové to uslyší rádi. Co říkají tomu, že některé postavy v televizi mluví vašim hlasem?

Když byl Románek malý a díval se na Lvího krále, říkal mi: Mami, a proč ty vždycky dabuješ samý zlý a ošklivý? Musím říct, že existuje jedna kreslená pohádka, kterou jsem nadabovala asi před dvaceti lety, a tam jsem dělala nádhernou něžnou bílou kočičku.

Ve Snowboarďácích jste hrála kuchařku, v Rodinných poutech představujete hospodyni. Proč vás režiséři tlačí ke sporákům?

Já působím na režiséry jako typ člověka rázného. Žádná zakřiknutá puťka. V té kuchyni je asi potřeba člověk, který se nebojí. Mimochodem, dost ráda vařím. Ale mám ráda, když to jde rychle. Zato můj chlap peče kuře dvě a půl hodiny, aby sosíček byl vypečenej a aby byla kůrčička.

Jak se vám podařilo sehnat tak zázračného manžela?

Není manžel, je to životní partner. Hrál na kytaru, fascinovaly mě jeho modré, nádherné oči a to, že v zimě chodí v páskových pantoflích bez ponožek. To mě dostalo hned.

Jste vášnivá kuřačka. Nepřipadáte si v poslední době tak trochu jako štvaná zvěř?

Běžela jsem do Divadla Na Zábradlí na zkoušku hry Motýli. Bylo půl desáté ráno. Chtěla jsem si dát cigáro, ještě než ta zkouška vypukne. Tak jsem si na tom chodníku zapálila. Najednou proti mně jde elegantní dáma v kožichu, nalíčená a s malým psíčkem, který dělá všude loužičky a hovínka, což dáma samozřejmě neuklízí. Napřáhla na mě ukazováček a štěkla: Zákaz kouření na chodníku! Já neztratila glanc a řekla jsem: Zákaz nošení kožichů! Je ale pravda, že bez cigára nedám ani ránu.

Přinesla vám vaše pověstná sbírka slonů skutečně štěstí?

Vypadám jako nešťastný člověk?