| |
Blíží se
Vánoce, tak to vezměme – jak se lidově říká – hezky od Adama.
Kdy jste se poprvé objevila v Praze 5?
Bylo to v roce 1979, kdy jsem byla přijata na DAMU. Po měsíci a
půl bydlení na koleji na Petřinách jsem získala od spolužačky
dekret na byt 4. kategorie 0 + 1 ve smíchovské Holečkově ulici.
I když to byl byteček maličký, moc se mi líbil. Měl ale dva
zápory – společný záchod na chodbě se starší sousedkou a dost mě
také štvalo, že jsem musela běhat do tmavého špinavého sklepa
pro brikety do mých malých kamínek Petra. Bylo to přesně 49
schodů.
To je váš zvyk počítat schody?
Ano, tento spíše zlozvyk mi přetrval dodnes, počítám i hloupé
dva schody do tramvaje. Možná si tím procvičuji mozek. Ale
tenkrát v Holečkově to ještě nebylo tak hrozné. Předtím jsem
bydlela v divadelním bytě v Chebu, a když jsem chtěla mít doma
teplo, musela jsem sejít 119 schodů…
Na Smíchově jste prožila téměř dvacet let. Co se vám tu
nejvíce líbilo?
Mě těšilo setkávání se s místními lidmi, se starousedlíky, v
příjemných hospůdkách. Většinu z nich už odvál čas, například
restauraci Pod Kinskou. V době, kdy nebyly mobily, tady člověk
vždy našel řemeslníka, kterého potřeboval. A v Lidické ulici
jsem měla jednu dobu ateliér, kde jsem si přivydělávala šitím
divadelních kostýmů a i zhruba půl roku bydlela.
Slavila jste někdy ve zmiňované restauraci Štědrý den?
Většinou jsem na vánoční svátky jezdila zpátky na Moravu za
svými rodiči, ale v roce 1986 jsem se rozhodla, že je strávím ve
svém pražském bytě. A že někoho třeba potkám. Ve Zborovské ulici
jsem měla 78letou kamarádku, potkávali jsme se právě Pod Kinskou.
Shodou okolností také zůstala sama. Udělala jsem si k ní
procházku, ona upekla svou speciální buchtu, dali jsme si
vínečko a popovídali si. Pak jsem se noční Prahou sama vracela
domů a cestou se zastavila v kostele Zvěstování Panně Marii v
Holečkově ulici na půlnoční mši. Pro mě to byly nezapomenutelné
Vánoce, směs radosti, že jsem potěšila druhého, se smutkem, že
jsem v Praze sama.
A také Silvestr 1989 byl úchvatný, na něj ráda vzpomínám. V
Národním domě na Smíchově se sešla celá čerstvě zvolená
politická garda v čele s Václavem Havlem.
Ve svých 35 letech jste se seznámila se svým životním
partnerem Romanem Křížem. Tehdy jste se už odstěhovala?
Kdepak, začali jsme náš malý byt trochu předělávat, abych v něm
měla například kuchyňskou linku a sprchu. Do té doby jsem si
vařila na dvouplotýnkovém vařiči a mojí ´vanou´ byl velký
plastový lavor. K tomuto období se váže zajímavá příhoda –
jednoho srpnového dne jsem si odskočila na WC a po návratu se mi
udělalo dost zle. Před tím tam byla sousedka, dokážete si asi
představit, že není právě příjemné jít do tohoto prostředí po
návštěvě cizí osoby… Můj partner se tehdy na mě podíval a řekl –
tobě není špatně, ty jsi těhotná. Nelenila jsem a hned jsem
běžela do lékárny u bývalého tanku pro těhotenský test. A vyšel
pozitivně! Pro mě to byl signál, že když to ten chlap na mě
poznal, bude to nejlepší otec mých budoucích dětí.
Jak jste se vlastně s partnerem seznámili?
Hrála jsem v Městských divadlech pražských ve hře Tři mušketýři
postavu Mylady de Winter. A můj chlap právě nastoupil do divadla
jako kulisák. Na rozdíl od ostatních kulisáků neseděl ve volnu u
piva, ale posedával v rohu a cvičil na kytaru, protože je rocker
tělem i duší. A to mě zaujalo. Má krásné modré oči a ještě jedna
věc mě přitahovala – i v zimě, kdy všichni nosíme teplé ponožky,
seděl v divadle v kožených páskových nazouváčkách a bez ponožek.
Potřebovala jsem zjistit, jak to s ním všechno je. Jednoho dne
jsem to nevydržela a někam ho pozvala.
Že partner zůstal místo vás na mateřské dovolené, o tom už
média podrobně psala. Mě by zajímalo, zda byste dnes, s časovým
odstupem, toto řešení doporučila i dalším párům?
Nyní je jiná doba, ale tehdy s tím měli úředníci velký problém.
Sice to zákon připouštěl, ale nikdo to tehdy neaplikoval. Trvalo
asi deset měsíců, než náš systém akceptovali a vyplatili mu
zpětně mateřskou.
A k vaší otázce – záleží na tom, jak se daný pár domluví. Proč
ne, ať si to chlap zkusí, že nejde o dovolenou, ale o opravdu
velice náročnou dřinu. Není to o tom jen dítě nakrmit a
přebalit. Ale i vyprat plenky, postarat se o servis pro
partnera, uklidit. Já svého chlapa obdivuji, že do toho šel a
dodnes nepronesl ani slovo výčitek. Prostě to tak bylo,
potřebovala jsem pracovat. Takže když byla potřeba, vzal syna a
přivezl mi ho nakojit do práce.
Kam jste ve volném čase s kočárkem nejraději chodila?
Po ruce je Petřín, ten mám celý prochozený. V zimě jsem měla
problém. Poctivě jsem chtěla se synem chodit na čerstvý vzduch,
ale tlačit kočárek po neuklizených zasněžených chodnících byla
velká dřina a někdy to ani nešlo.
Drandila jsem také po různých hřištích a zelených zákoutích
Prahy 5, to se mi líbilo. Na druhou stranu, co si budeme
nalhávat – málokterý pejskař dnes, a co teprve tehdy, nosil
pytlík, aby po svém psu uklidil…
Je pro vás čas strávený v kuchyni radostí, nebo trestem?
Můj vztah k jídlu a k vaření je daný prostředím mé rodiny.
Pocházím z moravské vesnice, každý rok jsme měli zabijačku,
domácí škvařené sádlo a další pochutiny. Vzhlížela jsem k tátovi
a jedla jsem vše, co on miloval. Jednou takhle na něj koukám a
říkám si – co mu to křupe mezi zuby? A on jedl chleba se sádlem
posypaný krystalovým cukrem. A ono je to opravdu dobré,
vyzkoušejte.
Vařím ráda, pokud to nemusí být pravidelně. Zrovna dnes ráno
jsem vařila buřtguláš, který mě otec naučil v 9letech, když máma
ležela po bouračce na motorce v nemocnici. Dodnes moji kluci
říkají – mami, ty umíš výborný buřtguláš a od táty si rádi dáme
bramboračku.
Vraťme se zpátky do vašeho malého bytečku. Byli jste už tři,
neuvažovali jste o přestěhování?
Když byly prvorozenému Honzíkovi dva roky, neustále jsem chodila
na úřad Prahy 5 žádat o větší byt. Porodila jsem až v 36,5
letech, což nebylo tehdy zvykem. Žádala jsem o výměnu, nechtěla
jsem, aby dítě vyrůstalo v bytě bez koupelny. Nakonec se stalo
neskutečné, úřad přidělil ´mladé´ rodině 2+1 na sídlišti v
Řepích. 12. března 1997 jsme poprvé vstoupili do panelového, ale
prázdného a čistého bytu s velkými okny, s koupelnou a záchodem.
Štěstím jsem se rozplakala. Na to konto jsem v podstatě vzápětí
otěhotněla a tři týdny před svou čtyřicítkou jsem porodila
druhého syna.
Smíchovem tedy dnes již jen projíždíte za prací?
Dodnes mne pojí se Smíchovem pracovní závazky. Jsem v prezidiu
Herecké asociace a už potřetí mě oslovila Nadace Život umělce,
zda bych při předávání cen v Národním domě na Smíchově
nepřečetla nominace a nepopřála našim hereckým, pěveckým a
tanečním mistrům, oceněným za celoživotní dílo. Na Smíchově také
sídlí studio Virtuál, kam mě zvou na dabing, i studio Českého
rozhlasu Bystrouška, kde například připravuji čtení na
pokračování.
A také vás zvou do Sedlnic, kde máte dokonce svoje
království…
Ano, je to Sněženkové království ve vesničce u Nového Jičína.
Jde o napůl recesistickou a napůl vážně míněnou akci, ve které
organizátoři mě a Miroslava Moravce v roce 2008 korunovali na
krále a královnu českého dabingu. Rok na to Mireček bohužel
zemřel, ale v projektu se pokračuje dál. Vloni byli poprvé
korunováni Princ a Princezna, kterými se stali Michal Jagelka,
Vojtěch Kotek a Tereza Chudobová. Na rytířku byla pasována Aťka
Janoušková nejen za včelku Máju a prvním rytířem se stal Jiří
Prager, který v pěti letech namluvil slavnou postavičku Krtečka.
Jste šestinásobná vítězka ankety TýTý v kategorii dabing a
vaším hlasem promlouvalo několik mimořádně slavných hereček,
například Claudii Cardinál, Sophii Loren, Goldie Hawn nebo
Sigourney Weaver. Kterou z jejich hereckých rolí byste chtěla
zažít v reálném životě?
Mým nejoblíbenějším dabingem je sice CC z filmu Tenkrát na
Západě, ale nechtěla bych zažít ani jednu roli. Mám ráda život,
který žiji, se vším trápením, bolestí i radostí Nelákalo by mě
proto být královnou, princeznou, děvečkou či neandrtálkou.
Ještě pořád sbíráte figurky slonů?
Sbírám, mám jich zhruba 1500 kusů, ale musela jsem to trochu
zabrzdit. Před dvěma lety nám v paneláku předělávali elektřinu,
sloníci museli do krabic. Hodně jich stále ještě leží ve čtyřech
velkých krabicích, další jsem odvezla na chalupu a jen
nejoblíbenější a nejhezčí mám ve vitrínce. Pouze dva z nich mají
jméno po svém dárci. Slon od Věry Galatíkové, přivezla mi ho z
USA a udělal mi ohromnou radost. A před 17 lety, kdy jsem
dabovala Dynastii a narodil se mi první syn, mi Hana Maciuchová
přinesla plyšového bleděmodrého minisloníka s červenými očičky,
který je velký jako poslední článek malíčku.
Každý rok si do svého ročního kalendáře píšete ústřední
citát. Prozradíte, jaký jste si poznamenala pro již končící
letopočet 2011?
Letos mám větu ze hry Herold a Maude: „I toto jednou pomine“.
Přes veškeré těžkosti a radosti života mě tento citát buď sešle
z oblaků na zem, nebo ze dna vytáhne vzhůru.
Také ráda zmiňuji moji oblíbenou ruskou básnířku Marinu
Cvetajevovu, která žila na Smíchově ve Švédské ulici. Ta má ve
svých denících krásný citát: „Ukažte mi správný směr, cestu už
najdu sama. Uvidíte, jak dokážu být šťastná.“ A pak ještě jeden
citát, kterým se dlouhodobě snažím řídit: „Všechno je otázka
vnitřního rozhodnutí.“ |
|
