Každý jsme se někde narodili a přesto, že žijeme pak často jinde, jsme na to místo pyšní a hrdí. I kdybychom se tam potom vraceli hlavně v myšlenkách, naše vzpomínky na dětství a mládí budou vždycky nostalgické a krásné… říkával pan Horníček, když při svých debatách přišla řeč na tohle téma. Valérie vzpomínkami začíná svůj pořad Valérie a její lásky, který měl premiéru před dvěma roky v pražském Divadle Palace na Václavském náměstí. A takto to celé začínalo. Do ústřední melodie z filmu Tenkrát na západě přichází Valérie. Projde mezi diváky od zadních dveří celým hledištěm na jeviště. Sama se chvilku do melodie zaposlouchá, zastrčí do vázy růži, kterou si přinesla… a já v duchu říkám:

Tenkrát na západě… Dodnes můj milovaný film!... když ho v Hollywoodu v italsko-americké koprodukci tenkrát natočili, jsem měla deset a úplně jiný starosti, než přemýšlet nad tím, jestli existuje nějaký dabing!... ani ve snu mě nenapadlo, že právě já budu jednou tou herečkou, kterou si vybere režisérka Olga Walló, že právě mně dá šanci, namluvit tak skvělou a krásnou Jill v jednom z nejslavnějších westernů všech dob… ale stalo se.
Jednoho dne jsem skutečně stála vedle svých slavnějších kolegů u mikrofonu ve tmě studia, snažila se o adekvátní český výraz překladu toho, co říkala na plátně úžasná, dodnes mnou milovaná Claudia Cardinale, partnerka Henryho Fondy nebo Charlese Bronsona.

Mohla bys to vzít od dětství?
Samozřejmě, mám to připravené, jak jsme se dohodly, neboj! Jsem holka z malé moravské vesničky, která jako děcko obdivovala jedině tak traktor, co s ním táta jezdil v kravíně, velký rybník na návsi, dlouho se bála sednout do letadla, protože jsem jednou viděla na poli havarovat to malé práškovací… holka, co milovala chleba namazaný sádlem, posypaný krystalovým cukrem, co tak krásně křupal mezi zubama… holka, co honila slepice, skákala s klukama po fošnách plných rezavých hřebíků, naházených za domem ve Slezských Rudolticích, kde jsme jednou také bydleli, jezdila po chodníku na kole… normální Zawadská… normální, jak se to vezme? Já jsem vám byla podle fotek děsně tlustý dítě! Ale spokojený a šťastný, který si do života odneslo hromadu krásných vzpomínek.

Tady dáme nějaké konkrétní. Začni třeba tou z Loučné…
Myslíš, jak jsem se bála?... na to nezapomenu nikdy. Měli jsme v Loučné strašně velký obývák, ve kterém jsme se sestrou spávaly. Okna byla bez záclon a já se v noci strašně bála každého zvuku a stínu zvenčí. Když zafoukal vítr do stromů na zahradě, ty se začaly hýbat a vrzat, nevěděla jsem, co mám dělat. A k tomu mě starší sestra Anička ráda strašila, protože věděla, že mám dost velkou představivost. Že by se ve mně ozývalo někde uvnitř zakořeněné komediantství?
A protože mě musela často hlídat, chodila jsem s ní i na všechny její akce jako ocásek. Abych nezlobila, nebo spíš, aby ode mne měli pokoj, nechali mě nejdřív jenom tak postávat vedle nich na jevišti, pak jsem dostala i první věty, a když jsem to nezbabrala, časem i roličky. Jenom na mě nikdy nevyšly holky nebo princezny. Netvař se, nebudu vyprávět podrobný životopis. Jenom jsem měla pocit, že jako úvod bude dobré se představit… ne tak podrobně?

Rozhovor jsi začala rovnou Claudií Cardinale, já přeskočím na televizní seriál o šedesátičlenné rozvětvené rodině Colbyových, a Joan Collins. Jak se žije pět let ve 270ti dílech s takovou Alexis?
Novináři se tě v jednom kuse ptají: Jak se vám mluví taková potvora? Co vám ta role jako herci dala? Co vám naopak vzala? Baví vás i po tolika dílech?...co jim na tohle máš odpovídat? Naučila jsem se na několik způsobů pár vět: Dala mi velkou popularitu. Dokonce tak velkou, že to někdy vypadalo, jako bych předtím ani souběžně s ní nic jiného neudělala, což každou herečku pochopitelně mrzí. Nechtěj vědět, co z toho často vzniklo!... a ptali se mě, jestli jsem prý nepřevzala alespoň některé její vlastnosti, nebo se podle ní nezačala oblékat, měnit šatník.

A převzala, začala, nebo dokonce měníš šatník?
Prosím tě, když si holka v mládí, co nemá moc peněz, musí umět na sebe ušít, uplést, upravit darované, odložené po bohatších kolegyních aby nevypadala jako sirotek Lowodský, čučí potom s neskrývaným obdivem na ty na plátně, které dabuje. Novinářům jsem suverénně tvrdila, že mi Alexis „dovolila“ nahlédnout do šatníku těch snově bohatých, předvedla, co se kam nosí, co se k čemu hodí a naopak, co ke kterému věku je vhodné, nebo se už přímo nesmí! Snažila jsem se jim vysvětlit, že když s takovou postavou trávíš tolik času, začneš se po pár dílech na ni dívat úplně jinak. Pozorně ji sleduješ jak mluví, dýcháš jak má rozškatulkované lidi, víc vnímáš proč, co má kdy na sobě, jak se v tom pohybuje, začneš hledat důvody proč je taková jaká je. Dokonce jsem se o Joan Collins začala zajímat jako ženská a herečka, normálně jsem ji z dostupných materiálů šmírovala i v civilu.

protože miluje Švýcarsko… věděla jsem, jak je kritikou, autory, kolegy a režiséry uznávanou divadelní herečkou, jak dobrá a prodávaná je spisovatelka nebo fejetonistka, která mluví několika jazyky, patří v civilu k nejlépe oblékaným ženám na světě… no, a pak se ti ta záporná figura hned dabuje mnohem líp, vzpomínáš na ni i po letech.

Je postava, která i pro nositelku šesti zrcadel TýTý za dabing, byla oříškem?
Oříšek je přímo poetické označení. Pekelná byla praštěná Peggy Bundová ze seriálu Ženatý se závazky. Vím, že těmhle rolím se říká výzva, že se diváci dodnes u seriálu baví – A PŘIDALA HLASEM PEGGY – já jsem přece v civilu úplně jiná! Já se o svou rodinu i kluky starám, vařím, peču, někdy mám čas i vyluxovat, ze svého muže netahám prachy, neutrácím za blbosti…! – A JAKO VAL DODALA – to utrácení tam nedávej. Ale jinou seriálovou manželku jsem měla ráda. Jill z Kutila Tima.

Pár jmen hvězd by nebylo?
To jenom tak přejdeme mé první křoví u Olgy Walló ještě na škole, nádherné roky v dabingu u jejího táty K. M. Walló, který měl s námi mladými neskutečnou trpělivost, naučil nás nutné základy… ale máš pravdu, to není moc zajímavé. Ty určitě myslíš hvězdy typu Goldie Hawn v Klubu ohrožených žen, nebo Anjelicu Huston z Addamsovy rodiny 2, nebo klasiku Simone Signoret, Kim Basinger, Lollobrigidu, Sophii Loren…? Víš, ale já mám ráda i postavy, které nemusejí hrát zrovna velké hvězdy. Třeba Stacey v seriálu Všichni starostovi muži, nebo mámu v Chicagu…a komentáře, ty dělám moc ráda. Četla jsem takové v ČT, o leteckých katastrofách, které mě nenechávají v klidu, protože se najednou o nich dozvídáš podrobnosti. Prožívala jsem to se všemi aktéry často až tak, že jsme museli natáčení přerušit, protože jsem se rozbrečela. Snad se tím seriálem podaří říct ono v dnešní době zapomínané, přesto stále platné, docela prosté: Nikdo nejsme nesmrtelný, tak si ty roky tady na zemi nekažme blbostma… ne?

Val skutečně žádný z těch svých nepromarnila. Když ji nevzali na JAMU, protože byla podle poroty na herečku moc tlustá, nastoupila jako elév do divadla v Šumperku. Nejen, že zhubla, ale udělala bez problémů další rok zkoušky na DAMU. První angažmá měla v Chebu, pak přišla do Městských divadel pražských – divadla ABC.

Už pár let jsi „jen“ na volné noze. Nemrzí tě to?
Myslím, že pevného angažmá jsem si pro získání různých zkušeností užila tak akorát. Dnes nemusím hrát, co by mě netěšilo, ve všech divadlech kde jsem hostem – Divadlo na Jezerce, Kalich, Divadlo Palace, Metro – se potkávám na jevišti i v šatně s kolegy, které mám ráda, které obdivuji, vážím si jich. Když někam nechci, mohu za nabídku poděkovat. Dělám krásné role v dabingu, učím na Mezinárodní konzervatoři…

… herectví. Něco, co přece nejde naučit?!
Zrovna od tebe to sedí. Takovou otázku…? Jasně, že nejde, ale když tam potkáš talentovaná, chytrá, chytlavá a šikovná děcka, můžeš jim něco z toho, co umíš předat. Poradíš jak na to, vysvětlíš, co je důležité, naučíš je… no, vidíš! Naučíš je třeba stát rovně, chodit, dýchat, řekneš jim něco o autorovi. Tohle se ti zdá málo? Já je navíc chci „naučit“ milovat poezii, i když to dnes není právě moc moderní.

Ale potom přijdou diváci na tvůj večer, ani nedýchají a nechtějí tě bez přídavku pustit ze scény, třebaže poezie není moc moderní.
Děkuju… a tohle je třeba úžasná reklama pro poezii, pro krásné kultivované slovo. Jak víš, jsem verši posedlá, takže se chystáme se Zdeňkem Maryškou po prázdninách připravit pořad poezie mého milovaného Skácela, možná i Mikuláška. Nedávno jsem byla po dlouhé době se Sašou Rašilovem a pořadem Úsměvy slunné Itálie v Liberci – krása!

Nebyla tahle sezóna pro tebe maličko náročná?
Víš moc dobře, že komediant nadává, když má hodně práce, a ještě víc, když ji nemá. Ale po pravdě – už se nemohu dočkat okamžiku, kdy dorazíme na chalupu. Budeme tam sice taky pracovat, jenomže jinak. Letos jsem měla premiéru v Divadle na Jezerce, úžasného představení Paní plukovníková s ještě úžasnější Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli, točila 13ti dílný televizní seriál Znamení koně na Zlínsku, do toho byly zájezdy představení, která běžně hraju. Na chalupě budeme stavět koupelnu. Rukama.

Slyšela jsem, že díky práci držíš mezi herci „přesunový“ rekord?
Taky se to ke mně doneslo. Nacestovala jsem totiž od 16. – 18. dubna 2218 km, protože: Točila jsem ve Zlíně, večer hrála v Českých Budějovicích, potom jela zpátky. Druhý den jsem odtočila své scény, jela večer hrát do Libochovic… dál to snad ani nebudu počítat. Dva další dny natáčení ve Zlíně, pak do Prahy na představení. Ale ten večer byl krásný! Gratulovali jsme na jevišti panu Oldřichu Lipskému k jeho narozeninám. Mně ke štěstí stačí málo. Práce, úžasní kolegové, to, že Honzík udělal přijímačky na Státní konzervatoř obor koncertní kytara, Románek bude mít v srpnu dvanáct a je už jen o dva centimetry menší než já.
Nemám já vlastně krásný život?