Buďme šťastní za každou vteřinu - rozhovor z Týdeníku Rozhlas  /14.1.2002/

       

     
 

Po studiu na gymnáziu v Šumperku působila rok jako elévka v Severomoravském divadle v Šumperku. Vystudovala DAMU v Praze. Po čtyřletém angažmá v Západočeském divadle v Chebu se její domovskou scénou na sedm let stala Městská divadla pražská. Od roku 1994 je skvělá herečka a vynikající dabérka Valérie Zawadská na volné noze. V roce 1995 se jí narodil syn Honzík a v roce 1998 Roman. V průběhu své kariéry ztvárnila řadu postav nejen v divadle, ale měli jsme možnost vidět ji v televizních pohádkách, seriálech i filmech (za všechny: Kráva, Lev s bílou hřívou, Vážení přátelé, ano, televizní seriál Duch český). Patří k ní i náročná práce v rozhlasových studiích, ať už jde o četbu, rozhlasové hry či večerníčky. Posluchači se na ni mohou těšit v roli markýzy v Nebezpečných známostech. Na nedostatek pracovních příležitostí si loňská vítězka prestižní ankety Tý Tý zkrátka nemůže stěžovat.

 
   
  Valérie Zawadská

Slávu vám přinesla náročná disciplína, které se říká dabing...
Když budu cynik, řeknu, že je to normální způsob vydělávání peněz, tedy obživy. Ale nepopírám, že zažívám pocity obrovského štěstí, když se něco velmi povede, ostatně jako v každé profesi. Dabing je složitá, náročná práce, která se zdá snadná tomu, kdo ji ovládá. Na jednom uchu máte sluchátko, druhé je volné, před sebou máte obrazovku, na stolečku text a pravým okem se díváte do textu, levým na obrazovku, do pravého ucha vám jde angličtina, španělština nebo jiný jazyk a levým uchem posloucháte, co říkáte. Jednoduché, že?

Váš pracovní život ale není jen dabing, připočtěme divadlo, natáčení... Dáváte některé z těchto disciplín přednost?
Do těchto debat se nerada pouštím. Pro mě je to všechno krásná práce.

Co je na herectví nejlákavější?
Nevím, proč to člověk vlastně dělá. Určitě každý máme v sobě nějaký běs, proč se chceme zviditelňovat, proč chceme něco sdělit. Ale po pravdě říkám - nikdy jsem o tom nepřemýšlela.

 
       
 

Herectví umožňuje poznat spoustu životních osudů, charakterů i různých prostředí...
Ale jak dalece? Během dvou hodin na jevišti nebo čtyř měsíců natáčení? Každopádně nikdy bych v civilním životě například neublížila dětem, nikoho bych nekopla, nejezdila s povozem, neusedla na motorku - a to všechno jsem ve filmu prožila. Neumím moc mluvit o tom, co cítím, protože jsou věci, které člověk nahlas nikdy neřekne a vypořádává se s nimi sám. Kdysi jsem v Rokoku hrála ve hře na motivy Dekameronu, která končí slovy: "Člověk je sám, sám se narodí, sám také umře a všechno ostatní jsou jenom pentle." Mockrát si to opakuju.

Jak je pro vás důležité zázemí?
Kdybych neměla rodinu, nevím... Rodina je velký odsávač, ale také dobíječ energie. Zaplaťpánbůh, že je a že jsou všichni zdraví. Určitě mě děti i muž naučili trpělivosti. Možná by muž oponoval, ale v porovnání s tím, co bylo před deseti lety a co je dnes, je to velký rozdíl. Kdybych neměla partnera a děti, jistě bych ho hledala a děti chtěla.

Co máte ráda, pro co máte slabost?
Pro mazlení s dětmi. Ale je to vůbec slabost?... Mám ráda pohodu.

Je těžké ji vytvořit?
Někdy šíleně, zvlášť když na vás mluví tři chlapi a vám se pálí cibulka na plotně.

Jak relaxujete?
Odpočívám, když se mi podaří vstát o půl hodiny dřív než Románkovi, který je docela ranní ptáče, a dám si kafe, přečtu si noviny nebo luštím křížovky. Když se vzbudí až za třičtvrtě hodiny, je to výhra, ale mláďátka podvědomě cítí, že jejich máma už je vzhůru, a tak se většinou vzbudí pět minut poté, kdy jsem vstala.

Nechce vás nechat samotnou...
To je od něho velmi milé, ale doufám, že léty pochopí, že člověk musí být někdy sám.

Vám se to daří?
Od té doby, co mám děti, čas pro sebe vlastně nemám. A když ho omylem mám - tedy když děti spí a muž se dívá na fotbal, rozhlížím se v tom našem malém bytečku a hledám v knihovně knihu, na kterou sáhnout. Vzápětí mi ale jde hlavou: "Že bych raději vyžehlila, abych mohla jít zítra s dětmi dřív na písek?" A je to dané. Knížky čtu zásadně v tramvaji, v autobusu nebo v metru. Děti vyžadují neustálou péči a pozornost a já jim ji chci dát.

 
 
   

Jak je pro vás důležité dobře vypadat?
Hezky vypadat není jenom to, jestli jste štíhlá nebo máte třeba pětky prsa, ale i vaše duše je důležitá, jak jste spokojená, co z vás vyzařuje. To všechno se potom zračí i ve tváři. Sudičky nadělily někomu charizma dvacet deka, jinému kilo dvacet a někomu třeba jenom dvě deka. Stejně jako většina žen také já mám problémy se životosprávou, s hubnutím, respektive s tloustnutím, i mně zůstává ráno otisk polštáře ve tváři. Pokud jde o hubnutí, před pár lety jsem chodila cvičit, upravila jsem si jídelníček a vím, že žádné "zázračné" přípravky nepomáhají, chce to spoustu pohybu, změnu jídelníčku, pokud možno žádný alkohol a jste fit a krásná a štíhlá.

Patříte k vyznavačkám emancipace?
Co to je emancipace? Nezamýšlím se nad tím. Je emancipace to, že umím vyměnit žárovku?

Valérie Zawadská

   
 
 

Na co by žena neměla zapomenout, aby neztratila ženskost?
Trvalo mně dlouhá léta, než jsem pochopila, že ženu netvoří to, že se snaží napodobovat chlapy v každém okamžiku, za každou cenu, počínaje hrubými výrazy a konče totálním opitím se a dokazováním, že dokáže všechno jako mužský. Ale k takovému poznání každý musí dojít sám. Rodičům, babičkám, autoritám člověk nevěří, dokud se na vlastní kůži nepřesvědčí.

Jak bohémský je herecký život?
Co to vlastně je? To, že člověk popíjí, chodí po hospodách? Je to bohémství? Máme-li na mysli svobodomyslnost, volnost, nevázanost či nekonvenčnost, pak nutně musíme mluvit o penězích. Musíte totiž mít na svůj bohémský život - je důležité nemít problém, co bude zítra, jestli budete mít na chleba - obrazně řečeno. Anebo je bohém ten, kdo kašle na rodinu? Nevím, těžko definovat, ale troufám si tvrdit, že jsem jistou dobu svého života bohémským způsobem žila, tehdy mi bylo absolutně jedno, jak se na mě lidé dívají a co o mně říkají. Dnes už nedělám věci, které jsem dělala před pár lety - a nejenom proto, že člověk stárne a má zodpovědnost, ale už tak ani nechce žít, což nic nemění na tom, že vlastně celý život hledáte nějaký jeho smysl. Myslím, že každý člověk se alespoň jednou zeptá, proč žije, co tady dělá, co chce, kam jde, komu prospívá... A u někoho se projeví sobecké vlastnosti, u jiného třeba zhýralost, bohémství, u jiného přílišná laskavost.

 
 
Valérie Zawadská

Pouštíte se do předem prohraných bitev?
Určitě ano, ale neumím být teď konkrétní. I když cítíte, že jde o předem prohranou bitvu, přesto se do ní pouštíte, protože někde hluboko v sobě, vevnitř pochybujete a říkáte si, co když přece jen...

Jak je těžké najít kompromis?
Někdy mám dost intenzivní pocit, že hrozně ustupuju a slevuju ze svých zásad. Jsou okamžiky, kdy si říkám, že jsem tady přece také já.

Bouráte ráda konvence?
Ano. Nechci být někam zařazená. Odmítám dělat to, co se ode mě očekává, nechci splňovat něčí představy, že budu taková a taková. Jsem, jaká jsem. Šíleně si protiřečím, protože například po Tý Tý se ode mě očekávalo, že budu dělat tisíc rozhovorů, a já je dělala. A pak najděte kompromis.

Popularita znamená i ztrátu soukromí. Souhlasíte?
Je otázka, jak daleko si novináře pustíte. Nemám ráda rozhovory, které redaktor bere jenom jako svoji povinnost. Někdy mám i já chuť se ptát. Jsou oblasti, o kterých na veřejnosti ani v médiích nemluvím -

 
jako například manželské soužití, hádky, nehádky, sex, citové projevy, i když připouštím, že právě tyto věci by mnohé čtenáře či čtenářky zajímaly.
 

Působíte jako žena, kterou hned tak něco nezaskočí. Je to image?
Žádnou image si cíleně nebuduju. Různým věcem se samozřejmě přizpůsobuju.

Co vás vyvede z míry?
Moje fyzická neschopnost - třeba bolest zad mě zaskočí. Rýmu a chřipku mohou mít moji chlapi, já musím fungovat. Nemoc mě spíš obtěžuje, ale co mě opravdu vyvádí z míry, jsou špatné mezilidské vztahy.

Do jaké míry jste taktik či diplomat? Dokážete skrýt, co je ve vašem nitru?
Taktizovat moc nedokážu, neumím být diplomat. Neumím muže hýčkat a říkat, jak je dokonalý a skvělý, ale když udělá dobrou svíčkovou, tak mu to klidně řeknu. Na veřejnosti určitě dost skrývám, co je v mém nitru - proč si mám nechat zraňovat dušičku od někoho, koho ani neznám. V tomto směru možná taktizuju. Nevím. Řeknu vám svůj oblíbený citát: "Co rád nemáš, druhému nečiň." A to dost stačí. Připouštím, že nevědomě či podvědomě dělám určitě spoustu chyb.

Kde získat vyrovnanost a nadhled?
Před lety mi kolegyně, která prodělala těžkou operaci páteře, v nemocnici řekla: "Valinko, nezapomeň, že jsme tady na světě jenom na návštěvě, buďme šťastní za každou vteřinu." Nikdy předtím ji to nenapadlo. A je to velká pravda. Ve vteřině se vám může změnit život. Co víte, co se stane za pět minut, za hodinu, za pět let... Nevím - je tak častá odpověď... A pravdivá.

 
     
 

Foto Jarka Šnajberková

- Jitka Kománková -

 
     
     
 

Týdeník Rozhlas

 
     
 

 
     
     

www.radioservis-as.cz

 

 

 

 

 

http://www.valeriezawadska.eu

 
     

Zavřít okno.

     

Copyright © 2004 R K K & Valérie