Oficiální webové stránky Valérie Zawadské.

Svůj slovensko-maďarsko-polský původ potřebuji vybít.

(Srdce - měsíčník zajímavostí..., prosinec - leden 2006)

Titulní strana - Klikni pro větší obrázek v novém okně.

To jsou slova herečky, která na první pohled působí velmi vyrovnaně, sympaticky a šťastně. Vyzařuje z ní tolik optimismu, že by mohla mnohým rozdávat. Občas si při rozhovoru nenápadně zapálí cigaretu a jen málo kdo chápe, kde při své pracovní vytíženosti bere ještě tolik elánu a síly.

Jste herečka, pracujete pro rozhlas, televizi, věnujete se dabingu… Vzpomenete si vůbec na svoji první divadelní roli?

- Ano, byl to král v pohádce Boženy Němcové Sůl nad zlato. Bylo mi dvanáct a byla jsem spoluzakladatelkou Dětského amatérského divadelního spolku ve vesničce Loučná nad Desnou.

Jaká byla Vaše první profesionální role?
- Tak to jste mě zaskočila. Ale určitě to bylo v Severomoravském divadle v Šumperku v roce 1977. Taková nevěsta naivka, do bílého mě oblékli. Měla jsem ještě těch svých 76 kilo živé váhy. Dali mi dlouhý závoj, o který jsem neustále zakopávala…

Kdy se u Vás začaly projevovat herecké ambice?
- Myslím, že už od absolutního malička.

Byla to něčí zásluha?
- Nebyla. Já jsem byla vždycky ráda středem pozornosti. Už v mateřské škole jsem dělala různé průšvihy, i když to ještě nemuselo nic znamenat. Nicméně vše začalo na základní škole, kde moje o rok starší sestra Anička začala navštěvovat taneční a pěvecký kroužek, tak to jsem chtěla hned taky. Jenže ke mně neměli nikoho do páru, tak na mě nezbyla jiná role než role moderátorky a recitátorky. A občas jsem si s nimi mohla zazpívat.

Stát se herečkou bylo tedy vždy Vaším snem?
- Já jsem se chtěla stát pedagožkou, abych mohla být vychovatelkou v Dětském domově. To všechno totiž souviselo s tím, kde jsem vyrůstala a žila. My jsme ve vesnici měli Dětský domov a ti kluci a holky se moc kamarádili s mým tátou, který pásl krávy. Pořád za ním z ,,děcáku“ utíkali a já, protože jsem s ním na tu pastvu chodila, jsem s nimi hodně kamarádila. A usmyslila jsem si, že budu vychovatelkou v Dětském domově a založím si tam amatérský soubor. V těch čtrnácti, patnácti mě nenapadlo, že bych se tomu mohla věnovat profesionálně. Ovšem to se pak změnilo okamžitě, když mě nepřijali na Pedagogickou školu v Krnově. Prý neumím zpívat, sprosťáci! (smích)

Máte dva syny. Projevuje se u nich herecký talent?
- Komedianti jsou tak jako každý dítě. Některý se ale projevuje víc, některý míň. Každopádně, že mají bohatou fantazii, vidím na hrách, které doma provozují. Jak si vystačí s málem. Stačí dva šátky, jeden si ho dá přes nos, druhý si ho udělá jako ,,babuška“ a už si mohou hrát třeba na kovboje…
Starší syn také v první a druhé třídě recitoval a zpíval na školních soutěžích, ale ve třetí třídě řekl, že už nechce, že je to trapný. To je ale normální projev každého kluka. Teď začali chodit oba na kytaru, tak uvidíme, co bude dál.

Myslíte si, že se Váš slovensko-maďarsko-polský původ odráží ve Vaší povaze?
- No zcela určitě! Jsem každopádně, podle mého názoru, hodně emotivní. Dokážu být velice hysterická a vzteklá. To sice možná dokáže každá ženská, ale umí to v sobě ztlumit. Já to naopak potřebuji vybít!

A co Morava? Narodila jste se ve Šternberku, nechybí Vám?
- Morava mi nechybí, protože tam jezdím za sestrou a za tátou.

Odstěhovala jste se kvůli práci?
- Kvůli vysoké škole a taky jsem dlouho po Praze hrozně toužila.

Cítíte odlišnost povah lidí v Čechách a doma na Moravě?
- Netroufala bych si to nějak moc rozebírat, protože každý člověk na světě je individuum. A jestli žije v Patagonii nebo na Moravě, je asi úplně jedno.

Od dvanácti let se věnujete divadlu. Proč jste zvolila gymnázium a ne rovnou konzervatoř?
- Jak už jsem se zmiňovala, nepřijali mě na pedagogickou školu. Já jsem totiž ještě v té době o profesionální dráze vůbec neuvažovala. A jako druhou alternativu jsem měla právě gymnázium. A bylo to štěstí, protože jsem tam potkala vynikajícího pedagoga, který mě přivedl znovu k divadlu, poezii. Pak jsem se zamilovala v Šumperku v divadle do herce a už to bylo. Jednou mi řekl, ať nejsem blázen a jdu s ním zkusit zkoušky na JAMU.

Láska tedy byla hlavní motivací?
- Já myslím, že nejenom láska… Ale vlastně ano.

Dokázala byste se úplně vzdát práce v divadle, dabingu, televizi?
- Nedokázala. Kdybych nemohla pracovat, několikrát už mě napadlo (protože o ten svůj nejdůležitější orgán, tedy hlas moc nepečuji), co by se stalo, kdyby mi třeba vynechala hlasivka nebo bych o hlas přišla. Jestli bych byla schopna nějakým způsobem učit. Nebo jestli bych se dovedla zapojit do nějaké amatérské činnosti. Něco by se ale určitě našlo.

Existuje profese, která by Vás naplňovala stejně jako dabing a herectví?
- Kdysi, když jsem byla mladá, tak se mi líbilo být číšnicí v báru. S tím hlubokým výstřihem, podmalovanýma očima… Ale to už je 30 let zpátky.

Roli číšnice jste si vyzkoušela v seriálu Rodinná pouta. Jak se Vám tato role hraje?
- Mně velice dobře. Protože všichni kolem, teď nemluvím jen o hercích, ale od režisérů počínaje, přes osvětlovače, maskérky, kostymérky a další, tak to je takový výborný kolektiv, který ví, že musí tenhle den odvést tuto práci za jakýchkoliv okolností. Takže jsou všichni nabuzení a to se odráží pochopitelně i na hercích. A herci - skvostná společnost.

Vůbec jste tedy neváhala nad tím, jestli vzít či nevzít tuto roli?
- Neváhala. Ale chtěla jsem si nejprve přečíst scénář. Protože jsem si říkala, Bůh ví, do čeho půjdu. Každý se toho samozřejmě bál. A jsem strašně ráda, že jsem tuto roli dostala.

Byla pro Vás role číšnice náročná?
- Nefungovala jsem jen jako číšnice u Prchalů, ale momentálně existuju jako hospodyně u Rubešů. Zažila jsem určitě náročnější role. Měla jsem třeba nádhernou příležitost v šestidílném seriálu Tři králové u Karla Kachyni…

Teď jsou ,,žně“ televizních seriálů, zaujal Vás některý z nich?
- Jsem zvyklá odpovídat po pravdě… Nezaujal mě vůbec žádný, z naprosto banálních důvodů. Když jsem večer doma, nejsem někde na zájezdě nebo nemám představení, tak si vlezu k dětem do pelechu a čteme si. Teď jsme zrovna v druhém díle Pána prstenů. Čteme před spaním tak dvacet až třicet stránek…

Sama jste si natáčení seriálů vyzkoušela. Jak se Vám tento žánr zamlouvá?
- Aniž bych si to uvědomovala, že točím seriál, tak jsem měla krásnou příležitost právě v seriálu Tři králové Karla Kachyni. Ale vzhledem k tomu, že to bylo jenom šest dílů, tak jsem si to moc neuvědomovala. Pak jsem měla také možnost hrát v seriálu, který tehdy v České televizi neradi označovali za seriál, - Duch český. Točil se asi před devíti lety, ne moc s valným úspěchem, ale my všichni, kteří jsme se na tom pracovně podíleli, tak jsme si to užívali. Byla to velmi příjemná práce. No a naposledy jsem tu možnost dostala z Primy v Rodinných poutech. To jsem byla velmi ráda, že se mi ozvali… S oběma autorkami jsme si velice padly takzvaně do noty, bylo to velice příjemné a milé setkání!

A sledujete tedy alespoň tento seriál?
- Nemůžu, protože jsem většinou někde v divadle nebo dabingu…

A co děti, manžel?
- No, vzhledem k tomu, že děti jsou menší, tak než bych je nechala koukat v osm hodin na televizi, tak šup do pelíšku. Mladší mi musí číst, protože má trošku problémy se čtením a potom čte maminka na dobrou noc…

Díváte se sama na sebe v televizi?
- Z profesionálního hlediska se na sebe občas kouknout nebo se poslechnout musím. Ale neumím odpovědět na to, jestli se dívám ráda nebo nerada.

A když už se podíváte, řeknete si spíše: ,,Jo, to bylo dobrý“ nebo ,,Měla bych něco změnit…“?
- Třeba ve starém filmu Lev s bílou hřívou, který se točil asi před devatenácti lety a kde jsem dostala nádhernou roli, jsem si po natočení řekla: ,,Panebože, co to tam je za machnu!“ Ale právě proto, že jsem tak tehdy vypadala, tak si mě ten pan režisér vybral… A natolik jsem mu věřila, že jsem si řekla, jak to je, tak to mělo být…

Jste velmi populární, máte spousty fanoušků. Byl některý z nich až příliš dotěrný?
- Tak to zaplať pánbůh ne. Já mám totiž úžasně vysokého, silného chlapa, který mě ochrání a to je velká výhoda. I když se samozřejmě ze začátku našeho vztahu také stávalo, že třeba v noci zvonil telefon s funěním beze slov…

V poslední době zaplavila Českou republiku vlna reality show. Sledujete nějakou?
- Nesleduji.

A jak se díváte na lidi, kteří se rozhodli reality show zkusit?
- Nijak. Já to opravdu vůbec nesleduji. Někdy mě dokonce naštve, že otevřu denní tisk a všude se o tom musím dočítat. Já jsem totiž zvyklá přečíst si v tramvaji noviny od A do Z, i ten sport, kterému moc nerozumím. Čtu všechno! Já to nechci sledovat, přesto to čtu, ale nemám na to žádný názor…

Zúčastnila byste se reality show?
- Ne, vůbec. Proč? Já nikoho neodsuzuji, ale neumím sama sobě odpovědět na základní otázku proč tam jít?

Hodně informací se dočítáme na vašich pěkných webových stránkách, které Vám dělá Váš muž. Jak ho to napadlo?
- Ten prvopočátek si vlastně vůbec nepamatuji. Můj muž s počítačem velice rád pracuje… A protože je samouk, tak mu musím já osobně složit poklonu. Nejenom novináři vychvalují mé webové stránky. Je pravda, že mu musím dodávat všechny materiály, kdy mám besedy, co a jak. Někdy se trošičku děsím a říkám si, že člověk který na mé stránky přijde, o mě ví najednou úplně všechno. Někdy si až říkám: Je to potřeba? Za poslední tři roky si říkám, proč některé věci dělám? A umět si popravdě odpovědět je těžké…

Jak působí Vaše kariéra na Vaše děti?
- Zatím, kupodivu, dobře. A protože bydlíme na sídlišti osmý rok, tak se s některými dětmi, co chodí s mými kluky do školy, denně potkáváme a říkáme si ahoj. Zatím tedy nepociťují, že by byli nějak diskriminováni díky tomu, že je jejich maminka takzvaně slavná.

Odmítáte role, o kterých předem víte, že Vám nesednou?
- Tím, že jsem od 1.ledna 1994 na volné noze, tak mám to štěstí, že si můžu vybírat. A z divadelních nabídek jsem zatím neodmítla žádnou. Ale jestli bych dokázala hned odmítnout třeba filmovou roli, to nevím…

Kdybyste si mohla vybrat, jaká role by byla ta Vámi vysněná?
- Jé, tak to vůbec nevím.

Jste soutěživá?
- Tak já řeknu hned příklad. Včera mi volali z jedné agentury, že Juraj Jakubisko pořádá casting na Čachtickou paní. Tak jsem byla ráda, že si i na mě vzpomněli… Pak dodali, že by to bylo všechno v angličtině. A já jsem v tu ránu řekla: ,, Pozdravujte…“ Já jsem člověk, který angličtinu nikdy nedělal a dělat nebude. Studovala jsem humanitní větev na gymnáziu a měla jsem latinu a francouzštinu.V tomto jazyce bych se roli dokázala naučit… Já bych strašně ráda hrála ve filmu Juraje Jakubiska, ale nepůjdu do toho, protože bych se trápila tím, že neumím anglicky .

Kde se cítíte nejlíp?
- Jak kdy. Ale asi vždycky, když spím …(smích)

Můžete nám prozradit, co Vás v nejbližší době čeká?
- No, čeká mě právě zkoušení krásné hry Motýli a Zkrocení s Antonií Hegerlíkovou a s Mirkem Moravcem v divadle Metro. Pak dabing, to ale nikdy nevím, co přesně mě čeká. A samozřejmě Rodinná pouta, za která jsem moc vděčná! A taky nás čekají Vánoce, hurá!!!

Valérie Zawadská
Narodila se 19. září 1958 ve Šternberku na Moravě. Od dvanácti let se věnuje divadlu. Už jako dítě získala několik cen za recitaci. Vystudovala Gymnázium v Šumperku a v roce 1978 byla přijata na DAMU v Praze.
První angažmá dostala v roce 1977 v Severomoravském divadle v Šumperku.
Natočila nespočetně pohádek, seriálů a filmů. Své zatím poslední filmové role ztvárnila ve filmu Snowboarďáci a v seriálu Rodinná pouta. Získala několik diváckých cen za dabing, do kterého ji už na DAMU zasvětila režisérka Olga Walló.
V současnosti se věnuje divadlu, pracuje pro rozhlas, televizi, film a především dabing. Jejím životním partnerem je muzikant Roman Kříž, s nímž má dva syny

- Helena Machová -

Zavřít okno.