Relaxuju s knížkou v posteli

TV magazín č.13, 27. 3. 2017

Co jste na Babákové našla tak zajímavého, že se z původně epizodní roličky stala diváky velmi oblíbená figura?
Byla to ženská s dobrým srdcem. Jestliže šéfuje špeditérské firmě, kde velí chlapům a dokáže s nimi vyjít, potom umí vyjít i se ženskými. Když mi scénáristé tu roli nabídli, upozornili mě, že je to menší role, časově ohraničená. Já ji ale vděčně přijala, protože byla zajímavá a bylo tam co hrát.

Přesto mně ale zklamali, protože mi říkali, že Babáková nepůjde pro jadrnější slovo daleko a že si tam i zakouří. Skončilo to ale tak, že jsem si zapálila v jediné scéně v nemocnici, jedenkrát jsem potáhla, přišla paní doktorka a nařídila mi, ať to típnu. A s jadrnými výrazy to dopadlo zrovna tak: jediné, podle scenáristů jadrnější slovo, které Babáková pronesla, bylo „čurina“ (Moraváci rozumějí a po česku je to prý legrace).

Což mě dost zklamalo, protože jsem od ženské, která svého času řídila kamión, očekávala peprnější slovník. Naštěstí jsem s režiséry Ordinace, vždycky dohodla, že spisovné výrazy, které byly ve scénáři, šly stranou a já jsem si mohla text dát takzvaně do huby. A vzhledem ke skvostné společnosti Martiny Randové a Martina Zounara (v seriálu hrají postavy Heluš a Boba) to nebyl vůbec žádný problém.

Existovalo ještě něco, co vám na roli Babákové vadilo?
Spíše se dá říci, že omezovalo – a to byla její choroba. Musela jsem stále jen ležet v posteli. Hledali jsme různé kompromisy: tu jsem si došla pro kafe, jindy jsem seděla u televize a podobně. Ale Babáková jako taková mi nevadila ničím, naopak mi svým naturelem byla velice blízká: fajn ženská, která se s ničím nemaže a v lidech hledá jenom to dobré.

Někteří herci práci v seriálech podceňují. Jak se k nim stavíte vy?
To je jednoduché: není podstatné, zda jde o seriál nebo o film, či televizní inscenaci, záleží na postavě. Když je co hrát, půjdu klidně i do maličké role, ale když není co hrát, nemá smysl o tom uvažovat. Například před časem mi nabízeli roli v jednom seriálu a slečna z produkční společnosti mi nebyla schopna během dvaceti minut vysvětlit, co tam ona figura má hrát. Na rozdíl od situace, kdy mi nabídli Babákovou: sešla jsem se tehdy s Leou Hasoňovou a ona mi zcela jasně vylíčila, o co jde, jak se bude postava asi vyvíjet a kam to celé směřuje.

A já hned věděla, že do toho chci jít. Ona se mě tehdy zeptala: „A nevadí, že je to práce jenom na půl roku?“ A já odpověděla: „I kdyby to bylo na čtrnáct dní, jdu do toho, protože ta postava je pro mě zajímavá.“

A co se týče toho podceňování seriálů, opět se to nesmí házet do jednoho pytle. Zažila jsem už v seriálech překrásné role, na které ráda vzpomínám, například v Rodinných poutech potažmo následně ve Velmi křehkých vztazích, v seriálu Duch český, ve Znamení koně nebo nedávno opakovali skvělý cyklus Tři králové z doby okupace. Zkrátka, pokud jsme profesionálové, musíme dobře zvládnout jakoukoliv hereckou práci, ať už na divadle, před kamerou nebo u mikrofonu.

A kde vás tedy v současnosti mohou vaši příznivci vidět?
Mám teď za sebou premiéru moc hezké hry Stvoření světa bez cenzury, kterou napsal režisér Karel Janák a hrajeme ji v Divadle Radka Brzobohatého. A také s ní cestujeme i po vlastech českých. Do postavy Pánaboha obsadil Karel Janák Honzu Rosáka v alternaci s Vláďou Kratinou, jako Anděla Rudlu Hrušínského ml. - a mě oslovil, jestli bych nezahrála Ďábla.

Dost mě tím překvapil, protože jsem si říkala, proč mám na prahu šedesátky někde skákat jako čertík z krabičky. Ale protože mi vysvětlili, že ta figura se vlastně jmenuje Padlý anděl, šla jsem do toho a bytostně mne to baví.

Přijďte se podívat, nebudete litovat! Účinkuji i v několika dalších představeních, z nichž za všechny připomenu hru Paní plukovníková, kterou už deset let hrajeme v Divadle Na Jezerce a v níž září v hlavní roli Jiřinka Bohdalová. Je skvělá a nikdo z nás nechápe, kde tato dáma, která 3. května oslaví už šestaosmdesáté narozeniny, bere tolik energie na rozdávání.

A dodejme ještě, že pokud je někdo zamilován do vašeho nádherného hlasu, může si pořídit audionahrávku románu Paní Bovaryová, která nedávno vyšla.

Na ni dlouhých třináct hodin interpretujete toto dílo světové literatury. Jak dlouho jste nahrávku natáčela?
Když mě Vladěna Švalbachová kontaktovala a zeptala se mě, jestli bych nenamluvila Flaubertovu Paní Bovaryovou, ostýchala jsem se přiznat, že jsem tento román nikdy nečetla. A to jsem prosím velký „čteč“ neboli čtenář! Jedna z mých oblíbených relaxací je zalézt si s knížkou do postele.

Ovšem když mi nabídli, že si potom budu moct vybrat a načíst titul blízký mému srdci, měli mne lapenou – i když jsem se ještě nerozhodla, která z mých knižních lásek to bude.

Pak nastala další fáze, kdy mi kamarádka půjčila výtisk Paní Bovaryové z roku 1965, tedy se starým překladem, a já zjistila, že to absolutně nelze číst. Pátrala jsem tedy dál, až mne jednoho dne překvapil můj mladší, osmnáctiletý syn Roman, který mi přinesl vydání z roku 2015, přeložené moderním jazykem, se slovy: „Aby se ti to líp četlo, mami.“ On teď bude maturovat, takže má o klasické literatuře přehled.

Vrhla jsem se tedy do přípravy, zjišťovala jsem si například správnou výslovnost všech jmen (stejně se ale stalo, že jsme s režisérem Milošem Vránou museli jedno opravovat), několikrát jsem si celou knihu v klidu přečetla, abych si znovu uvědomila všechny souvislosti a vztahy, dělala jsem si poznámky na archy papíru, na nichž jsem měla text vytištěný, a pak už se šlo do studia. Tam záleželo na tom, jak dlouho jsem byla schopná ten který den číst. Někdy to byly i čtyři hodiny, jindy jsem toho ale po dvou hodinách měla dost. Hlasivky byly unavené. Bylo to opravdu náročné, ale bylo to krásně náročné.