ho za dabing v Přelouči, určitě se nebude jednat o nic bujarého. Žádný Žofín a podobně.

■ Co vás přimělo kývnout na nabídku k moderování tak velké akce?
Já měla tu čest být už třikrát v porotě této velice prestižní události. A když mě letos organizátoři pověřili, abych diváky provázela slavnostním večerem, nedalo se to odmítnout. Samozřejmě mám malé moderátorské zkušenosti, nicméně nebráním se ničemu a jsem za tuto pracovní příležitost ráda už proto, že se dabingu věnuji přes dvě desetiletí.

■ Existují nějaké situace, které při dabingu opravdu „nemusíte“?
Ačkoli zpívám strašně ráda, tak ve chvíli, kdy mám ve scénáři napsáno, že se v nějaké scéně objeví písnička Happy Birthday, doslova se orosím. Tento song, jak říkáte, opravdu nemusím a vždycky jsem pak ráda, když to někdo z kolegů nazpívá přede mnou a já se k ostatním jen přidám. Můj hlas se pak v tom „davu“ naštěstí ztratí.

■ V současné době ale také pracujete hned na dvou zajímavých seriálových projektech…
Ten první připravuje Nova Cinema a jedná se o velice hezký a citlivý seriál z prostředí kosmu, kde dabuji prezidentku Lauru. Děláme na něm s panem režisérem Michalem Pavlíkem. V dalších rolích se objeví například Lumír Olšovský nebo Lukáš Hlavica.

■ A ten druhý?
V květnu mi zavolal produkční Ivan Nagy, s nímž jsem točila naposledy přesně 17. listopadu 1989 film V rannej hmle, zda bych si nechtěla zahrát ve slovenském seriálu Obchod so šťastím. Jedná se o projekt STV1, který vzniká a funguje stejným způsobem jako „naše“ Ulice. Zatím jsem měla tři natáčecí dny, tak uvidíme, co scenáristé s mojí figurou zamýšlejí dál. Hraju stárnoucí madam, co si platí mladého milence. Na celé věci mě zklamalo jen to, že moje postava mluví česky. Nicméně si ze slovenštiny překládám všechny scénáře a někdy bohužel pozoruji, že si v ní už nejsem tak úplně jistá.

■ Co taková herečka podniká ve volných chvílích na Slovensku, když má zároveň i „rodinné“ volno?

protože ráno v šest pro změnu vstáváte.

■ Neříkejte, že jste aspoň jeden večer nešla prozkoumávat krásy nočního života Bratislavy…
Měla jsem to štěstí, že hned druhý den mého pobytu byla v Divadle Astorka Korzo 90 premiéra na vsi. Po dvou letech jsem se tak konečně opět setkala se Zuzkou Krónerovou a jejími kolegy. Představení bylo úžasné a absolutním vrcholem pro mě byl okamžik, kdy jsem šla hercům poděkovat za skvělý zážitek a Zuzka mi nabídla tykání. To se samozřejmě muselo zapít. Po dvou deckách bílého jsem už ale musela zase „valit“ na hotel, čekalo mě totiž další brzké vstávání. Vidíte, žádný skandál. Je to úplně stejný pracovní den jako tady v Praze. Jen s tím rozdílem, že tam občas mluvím slovensky.

■ Nevloudí se vám pak při natáčení do textu nějaké to „cizí“ slovo?
Ne, ne. Ale protože slovenštinu, jak už jsem se zmínila, velmi ráda používám, každou volnou chvíli mezi natáčením využívám k tomu, abych si povídala buď se štábem, nebo s kolegy. Nechám se pak od nich neustále opravovat a poučovat, protože se čím dál tím víc stydím za to, jaké v ní kolikrát dovedu udělat chyby.

tole ve smyslu hledání nového vztahu, smyslu života… A to já nemusím. Všechny tyto pro život důležité ingredience totiž dávno mám. Takže proč druhá kapitola? Spíš druhá nebo další etapa… Ale teď už začínám mluvit jako kniha. Jiří, to je vždycky ta nejlepší chvíle, kdy se mnou povídání raději hned ukončit. (Mrkne na mě a zapálí si poslední cigaretu.)