Jak na svého dabingového souputníka Miroslava Moravce vzpomínáte?
Mirek nebyl jen veliký herec a skvělý dabér, ale byl to také člověk s velkým Č. Vždycky si připomínám, že to byl pan Moravec, který mě, když jsem poprvé seděla v dabingovém studiu na Smíchově u režiséra K. M. Walló a třásla se trémou, abych něco nezkazila, vzal za ruku a dodával mi odvahu: „Podívej se na to svítící kolečko a křížek a nauč se s nimi dýchat, to je základ. A neboj se, když něco zkazíš, chyba se dá vždycky smazat, je to prostě mazací.“ Dokázal povzbudit a uměl vytvářet pohodu. Vážím si toho, že jsem později mohla patřit do kruhu jeho přátel.

krutě poničila povodeň. Když za mnou s tím záměrem pan Odstrčil přišel, zeptala jsem se ho, zda to myslí vážně. Odpověděl, že podle ocenění v Přelouči, kde se už patnáct let udílejí Ceny Františka Filipovského za nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu, i podle TýTý už králi jsme, jen ta korunovace tomu chybí. Sláva to byla, odehrávalo se to v Sedlnicích, byli jsme v historických kostýmech, koruny na hlavách, dostali jsme glejt, i z pušek se střílelo... A když Mirek Moravec zemřel, přišel za mnou Josef Odstrčil znovu, že bychom měli realizovat korunování princů a princezen, tedy nejlepších mladých herců dabingu, které by se mohlo opakovat tak po dvou letech a bylo by spojeno s udělováním Ceny Miroslava Moravce. Slíbila jsem, že se pokusím dát dohromady porotu a že pomůžu. Snad se to podaří uvést v život, nejen kvůli Mirkovi, ale i kvůli dabingu.

Tím ale vaše podpora dabingu i mimo studio nekončí. Tuším, že se nějak podílíte i na přeloučské soutěži…
Pokládám si za čest, že mohu už šestým rokem pracovat v její hodnotitelské komisi. Letos jsem v Přelouči moderovala jubilejní patnácté předávání cen – shodou okolností v den svých narozenin. Uváděla jsem i loňský večer, ale první nabídka přišla už před lety; jenže tehdy se ceny předávaly ani ne čtrnáct dní po narození mého druhého syna, a přes sliby, že se postarají o nás oba, jsem si s miminkem netroufla.

A jaké máte pocity po roce pedagogické praxe?
Když šel Mirek čtrnáct dní po svých posledních narozeninách do špitálu, požádal mě, abych se postarala i o jeho žáky. Brala jsem to jako závazek. Na jevištní řeč jsem sehnala výbornou kolegyni Alici Šnirychovou a učila jsem dál přednes děti „své“ i „adoptované“, abych je dovedla k ročníkovým závěrečným zkouškám. Snažila jsem se vycházet z jejich naladění i zájmů a ty pak rozšiřovat a obohacovat. Vysvětlovala jsem jim, jak je důležité neříkat jen slova, ale dostat se pod povrch textu. A s radostí jsem zjišťovala, že je to začíná bavit. Dokonce mi pak o prázdninách posílali esemesky. Na tento školní rok jsem si už připravila metodický plán a doufám, že ho budu moci dalších třicet let dotahovat k dokonalosti...

Máte nějaké pedagogické vzory?
Rozhodně. Neobejdu se bez vzpomínky na Janu Andresíkovou, která mě učila umělecký přednes po čtyři roky na DAMU. Její úžasná energie a lidský zájem o své žáky nám nedovolily ji zklamat. Nic nevnucovala, měli jsme pocit, že v oblasti literatury a její interpretace děláme společné objevy. Ani jsme si moc neuvědomovali, že by to bez jejích vědomostí nešlo. Pro ty čtyři roky společného hledání pro mě právě ona byla jedním z nejvýraznějších pedagogů na DAMU. A předtím jsem měla hodně ráda svého češtináře na gymnáziu v Šumperku Ctirada Medlíka, nesmírně kultivovaného, vzdělaného a charismatického člověka. Díky němu jsem pro sebe objevila Cvetajevovou a právě on mě přivedl k tomu, že poezie se dá dělat i jinak než jen stát a „recitovat“ slova. Pod jeho vlivem jsme založili divadlo malých forem, v němž jsme v letech 1973–1977 dělali především poezii. Tedy byly jsme tam hlavně holky; ve třídě nás bylo dvaatřicet, z toho jen čtyři kluci. V roce 1976 přijel do Šumperka Jiří Císler režírovat Charleyovu tetu a ve škole vybírali adeptky do mladých dívčích rolí – a vybrali mé krásné a hubené kamarádky a mě ne, i když jsem vyhrávala recitační soutěže a připadalo mi, že mi divadlo jde líp. To mě tedy naštvalo. A Medlík se tvářil pobaveně. To mě naštvalo ještě víc. Teď už vím: znal mě, nejspíš tušil, že z toho naštvání vykřešu nějakou energii.

Teď už na tu Charleyovku došlo…
Ano, hraji v ní v Divadle na Jezerce – přirozeně už ne žádnou mladici, ale v alternaci s Miluškou Šplechtovou tetu Lucii. Moc si považuju toho, že mohu hrát s takovými kolegy, jako jsou například Radek Holub v hlavní roli studenta Babse nebo Lubomír Lipský v roli sluhy. V ní ho alternuje Jan Hrušínský, který poprvé ve své divadelní kariéře hru režíruje.

Hrajete v několika soukromých a „agenturních“ divadlech. Není vám někdy líto, že jste se před patnácti lety rozhodla odejít z Městských divadel pražských do nejistoty? Nedává stálé angažmá svými nároky přece jen větší možnost hereckého vyzrávání?
Byla jsem po škole čtyři roky v angažmá ve velkém kamenném divadle v Chebu a společné usilování jsem tam vnímala. Do Městských divadel pražských jsem toužila jít už ze školy – když tam působil Láďa Vymětal, bylo to divadlo, které hrálo skvělé tituly s vynikajícími herci. Ti ovšem za ty čtyři roky, kdy jsem byla v Chebu, jeden po druhém odcházeli. Přišla jsem do Městských divadel v roce 1986 do krásné Vymětalovy inscenace Přelet nad kukaččím hnízdem. Prožila jsem tam šest a tři čtvrtě roku, ale v posledních letech to už moc ideální nebylo – divadlo se zmítalo v rozporech, lidi se báli o angažmá, atmosféra zhoustla, proto jsem se rozhodla odejít. A k hereckému vyzrávání: v letech 1986 až 1993 tam bylo v angažmá třiasedmdesát herců, z nichž mnohé jsem za tu dobu ani nepotkala, natož aby s nimi člověk mohl zkoušet, žít a nějakým způsobem vytvářet profil divadla. Chtěla jsem svobodu, zkusit si všechny podoby hereckého řemesla, možnost volby, nutnost reagovat na nové výzvy. Toužila jsem setkávat se na jevišti s různými hereckými osobnostmi, s nimiž bych se ve stálém divadle nepotkala. Odešla jsem k 1. lednu 1994. Nikdy jsem nelitovala.

chtějí slyšet jak krásnou muziku, tak poezii. Někdy se opravdu sejde parádní publikum, pro které je radost hrát. Ale jezdím taky s vlastním improvizovaným pořadem otázek a odpovědí: v jevišti sedí zas úplně jiní lidé, ale mě baví povídat si s nimi. Ráda se dívám lidem do očí, zajímají mě.

Při práci v rozhlase vám divák nechybí?
Mikrofon mě velmi baví, dává mi pocit štěstí z toho, že se mohu absolutně soustředit na slovo. Nemusím se líčit, brát si kostým – nic z toho mě neruší, ale ani mi nepomůže. Celá plejáda představ se musí soustředit do práce s hlasem. Navíc rozhlas má skvělé režiséry, s nimiž je radost pracovat. Dávno se znám s Ivanem Chrzem, s nímž občas točím poezii. Má vždycky přesnou představu o výsledku, a když ta má je trochu jiná, podstupujeme spolu tvůrčí souboj, který mě hrozně baví. Má výborného zvukaře, ten taky občas utrousí lehkou poznámku, která sedí. Režisérka Markéta Jahodová mě párkrát obsadila do role, o níž jsem si myslela, že ji přece nemohu zvládnout, ale ona ze mě v klidu a pohodě dokázala dostat výkony, o jakých jsem ani netušila, že jich jsem schopna. A Hanka Kofránková... Občas si vzpomenu na své první Neumannovy Poděbrady, když jsem soutěžila; už tehdy mi obrovsky pomohla, dodala mi sebevědomí. V rozhlase je prostě mistr. A mohla bych pokračovat.

Sršíte energií a činorodostí, o čem promluvíte, to vás zajímá a baví. Máte nějaké nevyplněné sny – třeba v rádiu?
Vyrůstala jsem s vynikajícím Hajajou pana Brodského, který je na několik dalších desetiletí nepřekonatelný. Mí dva kluci se narodili, když mi bylo šestatřicet a pak téměř čtyřicet let, takže jak to jen šlo, snažila jsem se jim číst, ať jsem došla domů sebeunavenější. Už jsou velcí, ale četla jsem jim donedávna. Naplňovalo mě to štěstím a uspokojením, a asi proto jsem si říkala, že bych vlastně moc chtěla udělat nějaké rozhlasové pohádky před usnutím nebo Večerníčky. Vím, že řada kolegů v nich dosáhla naprostého mistrovství, takže by nebylo snadné obstát. Ale je to touha, která mě ještě nepřešla.