byla unavená a rozhovor vznikal na etapy. Ale ne... Nebyla unavená, byla klidná, vstřícná a veselá. Neskutečně si užívala péči vizážistky, zajímala se o každý hadřík, který vytáhla ze své divotvorné kabely slečna stylistka, a pamatovala si, že dojíždím z Mladé Boleslavi a kolik roků je mým synům (včetně jmen). Byla zkrátka jako vždycky. Velmi lidská. A ještě řekla větu: „Nemám nic proti rozhovorům, k téhle profesi patří.“ Tohle spousta jejích kolegyň ještě nepochopila.

fotografováním, Valérie měla pár minutek nezaviněného zpoždění a telefonovala celému týmu omluvu. Nezlobil se na ni nikdo. Vyhřívali jsme se ve světle skutečnosti, že jsou na světě k potkání i tak „normální“ celebrity.
Vy můžete potkávat Valérii v roli Marči Havránkové každý pátek večer, kdy Česká televize od osmi hodin vysílá nový seriál Znamení koně. Herečku zavál natáčecí plán především do statku v Napajedlích.

Vaši rodiče pracovali v zemědělství, vyrůstala jste na venkově. Jak vám tedy bylo u koní?
Něco vám řeknu. Kůň je nejnádhernější zvíře na světě, i když já jako sběratelka slonů bych měla asi říct – až po slonech. Ale je. Přestože už se neprohání svobodně někde v prériích a je závislý na lidech, pořád má pro mě v sobě symbol svobody. Pokud se mě ale ptáte konkrétně na natáčení v Napajedlích, tak bylo nádherné. Vrátila jsem se tam po letech, tehdy jsem točila s úžasným režisérem Antonínem Moskalykem a rovněž s úžasným kolegou Borisem Rösnerem jeden díl Četnických humoresek. S Borisem jsme hráli páreček sňatkových podvodníků, krásná práce.

Jste víc člověk městský, nebo venkovský?
Jak jste správně řekla, celé dětství jsem strávila na venkově a dodnes to považuju za celoživotní bonus. Pak jsem ale spoustu let bydlela ve městě, tak to opravdu dokážu posoudit. Zodpovědně říkám – jsem spíš člověk venkovský, a kdyby mě nepoutaly k městu pracovní povinnosti, bývala bych se už odstěhovala. Sen o domečku za Prahou se mi sice splnit nepodařilo, ale místo toho jsme si nedávno pořídili chalupu v jižních Čechách, kde se s rodinou snažíme strávit co nejvíc času. Kdykoliv tam přijedu, řeknu si, že bych na venkově klidně mohla žít.

Tak si pojďme představit situaci, že by se vaší čtyřčlenné rodině naskytla možnost přestěhovat se natrvalo na venkov. Jak by probíhalo doma jednání? Měli by do toho vaši synové, dvanáctiletý Roman a šestnáctiletý Jan, co mluvit?
Samozřejmě by do toho měli co mluvit, ale oni většinou nechávají tahle velká rozhodnutí na nás. Řeknou svůj názor a my se s mým mužem...

Počkejte, nastaly nějaké změny? Vdávala jste se? (Už sedmnáct let je partnerem Valérie Zawadské muzikant Roman „Krokus“ Kříž, pozn. aut.)
Ne. (směje se) Nevdávala. Vždyť taky neříkám manžel, ale muž. (směje se) Ono je to hlavně dost jedno... Takže my se s mým mužem většinou kvůli těmhle velkým věcem nehádáme, v žádném případě. Vyslechneme všechny názory a ty pak posuzujeme. Když se náhodou nemůžeme dohodnout, rozhodne hlava rodiny.

Znáte to. Ale uvědomuju si, že to zní hrozně idylicky. Možná je to tím, že prostě potkáte toho správného chlapa pro sebe. Nebo tím, že já bytostně nemám ráda hádky.

Pojďme si chvíli povídat o postavě Marči Havránkové, kterou v seriálu hrajete. Šla byste s ní na kafe?
Já bych s ní šla ještě radši na cigáro, už jen proto, že mi pan režisér Cieslar dovolil, aby Marča Havránková kouřila. Sice ne přímo v záběru, ale je kuřačka. Není to ženská, která by se bála práce a lidí. Prostě – co na srdci, to na jazyku. Potkala jsem při té práci úžasné lidi. Umím to posoudit. Už se mi totiž párkrát v životě stalo, že jsem nebyla ráda s některými kolegy nebo kolegyněmi, i když profese vám nedovolí dát to jakýmkoliv způsobem najevo. Ale tohle tedy opravdu nebyl ten případ. Když to vezmu po pořádku... Mého partnera hraje Oldřich Navrátil a zahrál si s námi i jeho pejsek Fifinka. Pak můžu dál jmenovat jednoho za druhým: Vilma Cibulková, Honza Novotný, Richard Krajčo, Jirka Mádl a přepůvabná, rozkošná Tereza Voříšková...

Vy jste matadorkou hereckého obsazení, jak se k vám chová omladina? Mají respekt? Třeba zrovna mladičká Tereza Voříšková.
Terezku znám delší dobu a pracovně jsme se nepotkaly poprvé. Ale pokud bych měla vaši otázku zobecnit, tak moje vzájemné vztahy s mladými kolegy ovlivňuje to, že si před mladými na nic nehraju. Jsem například typ, který nabízí tykání prakticky okamžitě, protože je mi to kvůli práci příjemnější. Terezka je člověk, který si umí přirozeně vážit starších kolegyň, ale nedává to najevo žádnou podlézavostí nebo podobně. Nepůsobí to od ní falešně a to se mi na ní moc líbí.

Zvládáte stárnutí?
Já to mám v sobě tak, že jak stárnu... Co stárnu! Dospívám. Protože v duši člověk moc nestárne, cítí se mladý. Kolikrát se přistihnu, když vidím svůj odraz třeba ve výloze, jak vypadám jinak, než se cítím. Věk svým vzhledem nezapřeme, je mi dvaapadesát. Měla bych se snažit vypadat na třicet? Proč? Nabídli mi z nějaké kliniky, že mě předělají. Chvíli jsem nad tou nabídkou přemýšlela a nakonec došla k názoru – já vlastně nechci. Ty vrásky, to je odraz mé duše, když to řeknu nadneseně. Ty vrásky jsou moje, nějak jsem si je nasbírala. Tak já je chci. Ale hlavně, já se na těch třicet cítím vnitřně. To je hlavní. A že jsou kolegyně mladé a krásné? Mně to nevadí, přeju jim to. Však ono je to taky přejde, nebojte se.

Měla vy jste před některou ze svých kolegyň velký respekt?
No, trému mívám dodneška vůči mnoha svým kolegyním. Třeba před Jiřinkou Bohdalovou, o tom jsem se, myslím, zmínila v našem předchozím rozhovoru. Ale to není jen tréma, to je hlavně úcta k tomu, co všechno někteří kolegové dokázali nebo jak jsou třeba vzdělaní. Když si vzpomenu na Stellinku Zázvorkovou nebo na moje četné hovory s paní Alenkou Vránovou, to člověk přirozenou úctu mít musí, i kdyby nakrásně nechtěl. Stella mluvila několika světovými jazyky. A když začala něco vyprávět, mělo to vždycky hlavu a patu. My dneska žijeme moc hekticky...

Díváte se teď na svět jinak poté, co jste vylezla z nemocnice?
Nevím, jestli se dívám na celý svět jinak, ale určitě se dívám jinak sama na sebe. V tom smyslu, že nemá cenu se tak nervovat a honit. Zjistila jsem, že se spousta věcí nezboří, že leccos může počkat, že všechno nemusím tolik prožívat. Nechci se dostat do stejného stavu vystresování jako před Vánocemi, abych pak ležela čtrnáct dní v nemocnici, kde mě dávali do kupy. Už se nehoním.

Jak se zachovala v krizové situaci, kdy vás odvezli do nemocnice na ARO, rodina, vaši dva synové a muž?
Fantasticky. A to tedy budu říkat do všech rozhovorů. V neděli na Mikuláše mě odvezli, zelenou, nafouknutou – musel to být pro syny příšerný zážitek. Ještě jsme o tom spolu ani nedokázali nahlas mluvit. Já vždycky kolem Mikuláše začínám péct vánoční cukroví. V úterý za mnou poprvé všichni přišli a z mladšího syna vypadlo – což mělo být pro mě možná překvapení – že dopekli linecké. „A maminko, to už máme tři druhy...“ Tatínek udělal těsto, starší syn válel a mladší vykrajoval. Úžasný. To mě, přiznávám, úplně dojalo.

Komu jste řekla – dávej pozor a přibrzdi mě, kdyby sis všimnul, že zase zrychluju a mám už zase své loňské pracovní tempo?
Já se tak lekla, že to zatím zvládám sama. Jako příklad uvedu, co se mi stalo zrovna dneska ráno ve škole. V pátek jsme měli mít klasifikační poradu,alenajednoujsem objevila na nástěnce, že se přesouvá. Tak jsem zavolala pana ředitele, že se omlouvám a že mě na poradě zastoupí můj asistent Mirek Hrabě, který také učí. Dřív bych se vyplašila a přehazovala objednaného lékaře, snažila se ladit diář, stresovala se... Prd. To bych byla za chvíli zase tam, kde jsem byla před Vánocemi. Jednou nohou v nemocnici.

S jakými pokyny vás lékař propouštěl? Co vám přesně řekl? „Paní Zawadská...“
Paní Zawadská, šetřete se, přísná dieta, pochopitelně žádný alkohol, bez stresů a během vánočních svátků žádné návštěvy. Což se podařilo, odjeli jsme na chalupu, jen přijela tchyně na jeden den a občas se stavila nějaká sousedka na kafíčko. Ale jinak jsem odpočívala. Nechtěli mě pustit ani k plotně, kam jsem se snažila dostat, protože vařím moc ráda.

Došlo klukům, že vás mohli nemít?
To je docela těžká otázka. Já si myslím, že ano, že se strašně vyděsili. Už jim to neudělám. Neudělám to ani sobě. Představte si, úplně jsem zapomněla, že mě se stejnou diagnózou hospitalizovali už během natáčení filmu Vážení přátelé, ano. V té samé nemocnici, ošetřoval mě ten samý pan doktor. Když mi to teď říkal, nevěřila jsem mu, ale měl pravdu. Bylo mi třicet, vůbec jsem se nestarala, ve které jsem nemocnici. Jen abych mohla jít točit. Utekla jsem na revers a ve scéně, kde si všichni užívají hostinu, jsem jedla nenápadně suchary a pila hořký čaj. Dneska už bych to určitě neudělala.

Líčila a česala Renata Zelinková / LANCÔME, L`oréal Professionnel / Styling Tatiana Sládíková. Za poskytnutí prostor k fotografování děkujeme hotelu Icon, V jámě 6, Praha 1, www.iconhotel.eu